Je jedním z mála Čechů, kterým se podařilo prorazit do profesionálního baseballu v Asii. Marek Chlup, talentovaný polař a pálkař, si plní svůj sen v organizaci slavných Yomiuri Giants. Jeho cesta přitom nebyla jednoduchá a vedla přes americký univerzitní systém až do profesionální ligy v Zemi vycházejícího slunce. V exkluzivním rozhovoru pro Youtube kanál KPMG Japan se podělil o své zážitky z Japonska, vzpomínky na otce, nejtěžší momenty kariéry i vzkazy pro mladé hráče a fanoušky. Tady vám přinášíme přepis a překlad celého rozhovoru
Děkujeme vám za váš čas. Jako první by nás zajímalo, jak si užíváte život v Tokiu?
Ano, moc si to tu užívám. Do Japonska jsem přijel loni na konci září a od té doby ho objevuji. Hlavně různé restaurace v okolí. Pro mě je japonské jídlo prostě číslo jedna. Miluji ho. Všechny ty mořské plody, sushi a ramen.
Které japonské jídlo je pro vás úplně nejlepší? Je to proslulé wagyu?
Ano, wagyu miluji, ale na prvním místě je pro mě sushi. Konkrétně lososové sushi. Když ho porovnám s tím, co jsem jedl jinde ve světě, tady je o tolik lepší. Miluju ho, mohl bych ho jíst každý den. (směje se)
Jaký máte vztah se spoluhráči a trenéry? Je komunikace náročná?
Cítím, že mě tady v týmu skvěle přijali. I když někteří moji spoluhráči nemluví anglicky, snažíme se spolu bavit. Oni zkouší mluvit anglicky, já zase japonsky, ale japonština je hrozně těžká. Snažím se ji učit, ale moc mi to nejde. (směje se) Naštěstí tu mám své tlumočníky, kteří mi hodně pomáhají a usnadňují mi komunikaci se spoluhráči, trenéry, a dokonce i při zařizování věcí mimo hřiště.
A jak se vám líbí zázemí a prostředí v Giants Town, kde trénujete a hrajete?
Miluju to tady. Myslím, že je to nejlepší nebo jeden z nejlepších stadionů v druhé lize. Máme štěstí, že tu máme domácí stadion, hrajeme zde polovinu zápasů sezóny. Je to úžasné. Fanoušci přinášejí spoustu energie a atmosféra je skvělá. Je to úplně nový stadion a jsem rád, že jsem dostal šanci tu hrát.
1. března jste si zahrál i v legendárním Tokyo Dome. Jaká tam byla atmosféra?
Bylo to neskutečné. Zažil jsem to už před dvěma lety na World Baseball Classic, ale rozdíl byl v tom, že tehdy fanoušci fandili proti mně. Tentokrát fandili Giants, mému týmu, mně. Byl to skvělý pocit a obrovská motivace dostat se do prvního týmu a hrát tam každý den.
V červnu jste odpálil vítězný homerun v poslední směně (walk-off home run). Jaký to byl pocit? Váš manažer, pan Kuwata, který je pro japonské fanoušky legenda, vám osobně gratuloval.
Bylo to skvělé. Myslím, že si ten moment budu pamatovat navždy, protože se to v kariéře nestává moc často. Byl to skvělý pocit a cítím, že je to pro mě skvělý začátek, abych začal hrát opravdu dobře. A ano, ta chvíle s panem Kuwatou byla výjimečná. Je to legenda a fakt, že nosí číslo 73, stejně jako já v reprezentaci, tomu dodal ještě zvláštní nádech.
Hrál jste v USA i v Japonsku. Vidíte nějaký rozdíl mezi nadhazovači?
Ano, cítím, že nadhazovači tady nadhazují mnohem chytřeji. V USA se víc spoléhají na sílu, snaží se vás přemoci tvrdými slidery a rychlými fastbally. Umístění je pro ně druhořadé. Tady v Japonsku se vás nadhazovači méně snaží striktně „vyoutovat“ (strikeout), ale spíš vás chtějí vyřadit jakýmkoli způsobem podle svých silných stránek. Hodně používají umístění a točené nadhozy. Je to trochu jiná hra, ale mám pocit, že se dobře přizpůsobuji.
Co považujete za svou největší hráčskou přednost?
Považuji se za komplexního, tzv. ‚pětinástrojového‘ hráče (five-tool player). Umím dobře běhat, hrát v obraně, pálit pro sílu i na průměr. Cítím, že týmu můžu pomoct mnoha způsoby. Když mi zrovna nejde švih, stále můžu pomoct v obraně nebo na metách. Nemyslím si, že mám jednu konkrétní věc, ve které jsem absolutně nejlepší, ale dokážu přispět týmu v mnoha ohledech.
Váš otec, Vladimír Chlup, je také baseballová osobnost. Sleduje vaše zápasy každý den?
Snaží se. Vždy se alespoň podívá na statistiky a někdy mi i poradí, když vidí, že dělám něco špatně. Zná mě velmi dobře, takže to pomáhá. Pro něj je to baseball celý den.
Je jeho rada pro vás stále tou nejdůležitější?
Ano, pořád. Ví, když mám problémy, a obvykle ví, co mi pomůže. Někdy mám tendenci všechno moc analyzovat a přemýšlet o tom, a on mi řekne, ať se tím tolik netrápím. Snažím se ho poslouchat, protože mě zná odjakživa a jeho rady jsou pro mě velmi cenné.
Když se ohlédnete, jaký byl váš nejlepší moment s otcem?
To je dobrá otázka. Máme více skvělých momentů. Jedním z nich je určitě vítězství na Mistrovství Evropy v roce 2019. Ale možná ještě víc jeho poslední zápas v kariéře. Bylo mi asi 16 let, já byl catcher a on nadhazovač. Měli jsme šanci hrát spolu jako spoluhráči a on zakončil kariéru tím, že nadhazoval na mě. To byl opravdu skvělý moment.
Zmínil jste, že vaše cesta nebyla snadná. Co byl nejtěžší moment vaší kariéry v USA?
Nejtěžší bylo neustále hledat způsoby, jak dál hrát. Hned první rok v USA jsem si zlomil ruku. Další rok přišel COVID-19 a zrušili nám sezónu. Poté mi sebrali stipendium, takže jsem musel najít způsob, jak pokračovat. Přestoupil jsem na jinou školu, ale tehdejší pravidla mi nedovolovala přejít do stejné divize, musel jsem do nižší. A z nižší divize je těžší se prosadit, profesionální týmy tam tolik nehledají hráče. Po univerzitě jsem musel do nezávislé ligy. Stálo to hodně dřiny, ale jsem rád, že ta cesta byla taková, jaká byla, protože díky ní jsem teď tady.
Máte nějaký vzkaz pro mladou generaci hráčů v České republice?
Ano. Chtěl bych, aby mě vnímali jako někoho, kdo ukazuje, že v Česku jsou dobří hráči. Dnes tam jsou kluci v 17, 18, 19 letech, kteří jsou mnohem lepší, než jsem byl já v jejich věku. Pro ně je hlavní se nevzdávat. Česká republika bohužel stále není vnímána jako baseballová země, a to pro skauty hraje roli. Věřím, že kdybych byl Američan nebo Dominikánec, dostal bych šanci dříve. Pro hráče z Česka je těžké, aby v něj uvěřili. Ale já jsem v USA uspěl a teď hraji v Japonsku, takže doufám, že to bude motivace pro mladší hráče a také pro týmy a skauty po celém světě, aby věřili i hráčům ze zemí, které nejsou tradičně baseballové.
Když vás navštívil superstar MLB Giancarlo Stanton v Praze, dostal jste od něj radu. Jak na to vzpomínáte?
(směje se) Ano, bylo to vzrušující. Pamatuji si, že mi bylo asi 10 nebo 11 let. Nikdy předtím jsem neviděl profesionálního baseballového hráče naživo. Bylo skvělé ho vidět nejen v televizi, ale mít i šanci si s ním promluvit, respektive on mluvil se mnou a dával nám mladým rady. Byla to zábava.
Jaký je váš hlavní cíl v organizaci Giants?
V roce 2022 jsem udělal velký pokrok, když jsem si přestal dávat individuální cíle a začal se soustředit na tým. To byl moment, kdy jsem začal být úspěšný. Ten rok jsme vyhráli univerzitní mistrovství, vyhrál jsem cenu pro Hráče roku, vyhráli jsme letní ligu a kvalifikovali se na WBC. Bylo to proto, že jsem si řekl, že na sebe nebudu vyvíjet tlak. Mým cílem je tedy pomoci tomuto týmu vyhrát, jak jen budu moci. Věřím, že to mi pomůže i osobně se zlepšit. Ale jsou věci, které nemohu ovlivnit. Nemůžu si říct „chci odpálit 40 homerunů“. Mým cílem je každý den tvrdě pracovat a pomáhat týmu vyhrávat.
Na závěr, máte nějaký vzkaz pro japonské baseballové fanoušky?
Chtěl bych říct, aby mi dál fandili. Moc si té podpory vážím, cítím ji, čtu o ní na internetu. Je to moc hezké a hodně to pro mě znamená, zvlášť když nejsem odsud. A také, aby přišli podpořit nás, český tým, příští rok na WBC. Myslím, že jsme velmi zajímavý tým a měli by nám zkusit fandit.
