Není jen oporou na hřišti, ale také mentorem a jedním z lídrů v kabině. Ryan Johnson, čerstvý český občan a hvězda Třebíče Nuclears, ve druhé části rozhovoru poodhalil svůj pohled na baseballovou filozofii, porovnal herní styly napříč kontinenty a vysvětlil, proč je pro něj týmový úspěch důležitější než osobní statistiky.
Jako jeden z mála „two-way“ hráčů v Extralize, tedy hráč schopný excelovat na pálce i na nadhozu, má Ryan Johnson jedinečný pohled na hru. „Výhoda je, že když se mi nedaří v jedné roli, můžu se soustředit na tu druhou a pomoct týmu jinak,“ vysvětluje. „Ale kdybych si měl vybrat, asi bych řekl, že startovat jako nadhazovač je moje nejoblíbenější, protože máte kontrolu nad mnohem větší částí zápasu. Pálka je mnohem víc o neúspěchu.“
Během své kariéry poznal různé baseballové kultury, které se od sebe výrazně liší. „Kanada je podobnější Japonsku – hraje se hodně ‚small ball‘, tedy technický baseball s důrazem na buntování a běh. V Americe je to naopak velmi hlasité a emotivní. Hráči na sebe neustále pokřikují, je to velká show. Přirovnal bych je ke kanadským hokejistům. V Německu je to o preciznosti a smyslu pro detail. A Česko? Řekl bych, že kultura je tu velmi uvolněná. V kabině je spousta legrace, kluci se neustále popichují. Je to skvělá parta,“ popisuje.
Jeho role v třebíčském týmu se za pět let výrazně proměnila. „Dnes, když jsou kluci stále mladší, se snažím být spíše mentorem. Už moc nezasahuji do techniky, to přenechávám trenérům. Spíš se snažím být k dispozici, když mají otázky. Je skvělé vidět, jak se mladí hráči v Třebíči vyvíjejí.“
Klíčem k úspěchu je podle něj především příprava. „Pevně věřím, že pokud jste dobře připraveni, tlak neexistuje. Dobrým příkladem byl víkend se Sabatem, kdy jsem se necítil připravený a hned jsem cítil tlak. Naopak před Kotlářkou jsem se připravil dobře a žádný tlak tam nebyl.“ Tento přístup se promítá i do jeho cílů. „Už si moc nedávám individuální cíle. Zjistil jsem, že když se soustředím na pomoc týmu vyhrávat, osobní úspěchy přijdou samy.“
Z dlouhé kariéry si nejvíce cení momentů spojených s týmovým duchem a rodinou. „Nejcennější je pro mě asi vítězná šňůra 13 zápasů v řadě na univerzitě. Nebylo to jen o mně, ale o celém týmu. A pak samozřejmě osobní vzpomínka na poslední zápas mého táty v kariéře. Bylo mi 16, byl jsem catcher a on nadhazovač. Měli jsme šanci hrát jako spoluhráči a on zakončil svou kariéru tím, že nadhazoval na mě. To byl skvělý moment.“
A jaký odkaz by chtěl v českém baseballu zanechat? „Asi ten aspekt zábavy. Chci, aby si lidé pamatovali, že jsem si to užíval, že jsem se smál a dělal si legraci, ale zároveň hrál dobře. Není nutné brát hru smrtelně vážně, když ji hrajete. A samozřejmě, chci tu zanechat dobrý levoruký pickoff (směje se).“
