Cesta do Síně slávy: Jaroslav Krejčíř o začátcích na škváře, partě srdcařů a životě s baseballem

Jeho jméno je synonymem pro baseball v Blansku. Po 37 letech oddané práce byl Jaroslav Krejčíř uveden do Síně slávy České baseballové asociace. Toto ocenění není jen poctou, ale i příležitostí ohlédnout se za neuvěřitelnou cestou, která začala partou hokejistů na škvárovém hřišti a vyvrcholila pořádáním mistrovství Evropy. V exkluzivním rozhovoru vzpomíná na klíčové momenty, které formovaly nejen klub, ale i jeho samotného.

Pocta legendám a nepředstavitelný pocit

Když přišla zpráva o uvedení do Síně slávy, první myšlenky Jaroslava Krejčíře směřovaly k legendám, které stály u zrodu českého baseballu. „Když si vzpomenu na lidi, jako je pan Vojtíšek, kteří se na nás tenkrát v Praze přišli podívat, co to jsme za zjevení z Blanska, je to neuvěřitelné. Pro mě to byli bohové. Vojtíšek byl v Americe! Být nyní s těmito lidmi v jedné společnosti je pro mě pořád něco nepředstavitelného. Nepovažuju se za takovou ikonu nebo vzácný inventář českého baseballu,“ říká skromně. I přes pozvánku na slavnostní ceremoniál přiznává, že si skutečný význam ocenění uvědomí až v momentě, kdy bude stát mezi ostatními velikány.

Jak to všechno začalo: Od hokeje k baseballu (1988)

Příběh blanenského baseballu se začal psát v roce 1988, téměř náhodou. „Byl to cykloturistický kurz v Jevišovicích. Někdo tam přinesl míček a pálku a my to zkusili. Vůbec jsme to neznali. Nevěděl jsem, jestli se to hraje přes síť, do branky, nebo jestli se do sebe naráží,“ vzpomíná se smíchem. Partu hokejistů ale hra okamžitě uchvátila. „Byli jsme hokejisti, takže švihat jsme uměli. Chytat a házet moc ne, ale pálka nám šla. A to napětí, když každý hraje a míč letí na tebe, to bylo ono.“

Nadšení bylo tak velké, že se rozhodli založit klub. „Říkal jsem si, to musíme zkusit jako doplněk k hokeji. NHL to používá v létě jako průpravu, je to rychlostní… tak to zkusíme.“ A tak se v únoru 1988 sešla na zasněženém škvárovém hřišti první pětice nadšenců.

Rychlý růst a pomoc z Holandska

Zájem o nový sport raketově rostl. Krejčíř obcházel známé, lákal další hokejisty a během jediného měsíce se z pěti hráčů stalo třicet. „Bylo nás tolik, že jsme se nevešli na fotbalové hřiště. Tak jsme chodili na pláž na koupališti a tam jsme začali trénovat.“ Zásadní zlom přišel s návštěvou holandského týmu Trail Blazers. „Přijeli a týden se nám věnovali. A hlavně nám tu nechali půl autobusu starého materiálu – rukavice, pálky, dresy. Na tu dobu to pro nás bylo něco neuvěřitelného.“

Z původních 30 hráčů se brzy stalo 50 a klub uspořádal první exhibiční zápas, na který dorazilo 300 lidí. Během čtyř let se z party nadšenců, kteří neznali pravidla, stal tým, který se dotáhl na tehdejší špičku a v roce 1993 postoupil do Extraligy.

Vrchol v roce 2005: Když Blansko hostilo Evropu

Největším a nejpamátnějším okamžikem v historii klubu bylo bezpochyby Mistrovství Evropy v roce 2005. „Na čtvrtfinále Česko-Francie tady bylo 3000 diváků. Dvě obrovské tribuny, lidi stáli všude kolem. Pošlu ti fotku, jak stojí tři řady lidí vzadu za plotem. To bylo neskutečné,“ popisuje atmosféru. A my samozřejmě foto přikládáme.

A právě tehdy se odehrál moment, který se zapsal do paměti všech. „Bylo to 2:2, jeden out a náš Kocman na třetí metě. Přišel sebeobětující odpal do zadního pole, my řveme ‚běž!‘ a on se v půlce cesty zastavil a čumí na míč. On to nedoběhl!“ vzpomíná s úsměvem na infarktový okamžik. „Naštěstí další pálkař to odpálil a my jsme vyhráli. Lidi málem zbořili tribunu.“

Co baseball dal a vzal

Na otázku, co mu baseball za 37 let dal, má Jaroslav Krejčíř jasnou odpověď. „V podstatě všechno. Procestoval jsem svět, poznal neuvěřitelné lidi. Když jsem byl v roce 1990 poprvé na stáži u Atlanty Braves, seděl jsem v dugoutu vedle Grega Madduxe nebo Chipper Jonese. To jsou zážitky na celý život.“

Zároveň si ale uvědomuje i odvrácenou stranu. „Vzal mi čas s mou milovanou ženou. Když byly děti malé, byly to pro ni často samotné večery,“ přiznává. Dnes ho ale těší, že obě děti u sportu zůstaly. Dcera hraje softball pro radost, syn hraje výkonnostně a společně dokonce získali titul. „Ten čas s rodinou, to je asi jediné. Ale to by musela říct spíš moje paní,“ dodává s úsměvem.

A budoucnost? I přes problémy s odchodem talentů do větších klubů vidí budoucnost blanenského baseballu optimisticky. „Zase se tu začalo skvěle pracovat s dětmi. Formuje se nový tým a já věřím, že se zase posuneme o kousek výš.“ Jeho vize a srdce, které do klubu vložil, tak v Blansku žijí dál.

Podpoř nás za cenu jedné kávy! Nebo si kup náš merch!