Česká reprezentace má za sebou nabité léto — historicky první účast na Haarlem Baseball Week a domácí Pražský baseballový týden. Manažer národního týmu Pavel Chadim v obsáhlém rozhovoru bilancuje nasazení mladé generace, vysvětluje, proč se do nominace nevešel Jan Urbánek, a otevřeně mluví o tom, co českému baseballu chybí na cestě mezi světovou elitu.
Rozhovor vznikl během závěrečného dne Prague Baseball Week, ještě před posledním utkáním českého týmu. Česká reprezentace nakonec porazila Německo a skončila na 3. místě. Vítězem turnaje se stalo Nizozemsko.
💎 Podpořte Diamond Queens
Naším cílem je neustále posouvat náš dívčí baseballový projekt kupředu. Pomozte nám vybavit hráčky vším potřebným!
Naše milníky:
- ▶ 10 000 Kč – Level 1: Dokoupení dalších dresů různých velikostí pro projekt Diamond Queens
- 🔒 25 000 Kč – Level 2: Nákup nového tréninkového vybavení (míče a pálky a pod.)
❤️ Chci podpořit tým
Pavle, nepočítáme-li dnešní zápas, máme za sebou prakticky první polovinu reprezentační sezony. Kdybys měl být úderný — co ti o českém týmu řekla?
Máme talent a máme před sebou ještě hodně práce.
Na Haarlemu i na Pražském baseballovém týdnu jste vsadili na spoustu mladých hráčů. Jak jsi zatím spokojený s jejich nasazením v rolích po zkušených hráčích, kteří v reprezentaci postupně končí?
Maximálně spokojený. To, co jsme chtěli klukům dát — příležitosti — jsme jim dali. To, co jsme od nich chtěli vidět, jsme viděli. Že jsou mezi nimi výkonnostní rozdíly? Kdybychom je do těch situací neposlali, tak bychom to nevěděli.
V Holandsku se nám dařilo víc věcí. Tady se přidal aspekt diváků a domácího prostředí, a řekněme i formát turnaje — tlak na postup do finále je větší, takže týmy proti nám hrály s větší intenzitou. A to se nám v domácím prostředí, hlavně včera, nepodařilo překonat.
Myslíš, že je pro tenhle tým jednodušší hrát venku než doma?
Obecně platí: když hrajete v těžkém prostředí, vždycky je lepší tam hrát podruhé, potřetí, počtvrté. A stejné to je s těžkým domácím prostředím. Jenže to u čtyřdenního turnaje nejde. Kdybychom doma hráli desetidenní turnaj, myslím, že při druhé šanci by výkon většiny hráčů byl lepší.
Krásně to bylo vidět na Honzovi Novákovi. Včera podal před domácími diváky skvělý výkon, i když už to bylo třeba 5:0 nebo 6:0. Když to srovnám s jeho startem proti Američanům před devíti dny — dvě béčka prvním dvěma pálkařům a na kopci skoro nedýchal.
Prezentovali jste, že na tyhle dva turnaje chcete širší kádr a konkurenci. Které posty máš po Haarlemu a PBW jasnější a kde pořád hledáš?
Hledáme všude. Jsou dva tři zápasy, kdy si řeknete, s tím se dá hrát — a pak přijde výpadek. Někdo se zahraje skvěle v obraně a pak se mu nedaří v útoku. Obyčejné situační pálení nám nejde. Line-up potřebuje čtyři pět velkých útočníků, ale zbytek jsou obranáři — hráči, kteří pro ty silové pálkaře musí odvést práci: spotřebovat co nejvíc nadhozů, posunout běžce, dostat je do skórovacích pozic.
Jako celek spokojeni jsme. Ale v jednotlivcích jsem byl včera lehce v deziluzi, když jsem si představoval, koho vlastně oslovíme v říjnu na German Series. V realizačním týmu je velký rozptyl. Překvapilo mě, že ani já nemám jasnou třináctku do obrany a že se mezi trenéry lišíme až v pěti jménech. To je vždycky známka toho, že výkony nebyly dost přesvědčivé.

A co mentální stránka týmu, zvlášť schopnost reagovat na nepříznivý vývoj zápasu?
Díky za tuhle otázku, protože když se nějaký aspekt hry daří, člověk inklinuje k tomu ho přehlížet. Na Pražský baseballový týden za námi přišel náš sportovní psycholog Dušan Randák a říkal, že za ty čtyři roky je největší rozdíl v tom, jak hráči zvládají stres. Přišel do bullpenu, a když to srovnal s Regensburgem 2022, je to nebe a dudy. Extrémně k lepšímu.
Mladá generace na sobě pracuje i mentálně a ta starší jí předává chod týmu, chod soustředění. Byl jsem až v příjemném šoku, jak je ten tým jako celek vyzrálý. Úplně spokojený ještě nejsem, ale proti Regensburgu 2022, kdy se tam třásli kluci kolem třicítky, je to obrovský posun.
Kdysi jsi mi říkal, že chceš, aby hráči věděli: když se jim bude dařit v Extralize, může to být výtah do národního týmu. Hodně lidí se proto ptá — proč zatím nedostal nominaci Jan Urbánek?
Mám dvě odpovědi. Jako trenér mužského národního týmu bych si představoval, že všichni kluci, kteří se k nám dostávají, projdou přípravou a mistrovstvím i v nižších kategoriích, v osmnáctce a třiadvacítce. Ne se všemi se to tak děje — Max Prejda měl smůlu, že přijel z Ameriky později do uzavřeného rosteru, a my jsme si ho pak vzali na mistrovství Evropy mužů, aniž hrál za třiadvacítku. Přál bych si vybírat z kluků, kteří šanci na mezinárodní scéně dostanou už v mladších kategoriích, abychom těmi zátěžovými testy nemuseli procházet až v mužské reprezentaci.
A u Honzy — pro mě byl v hlavě první pod čarou. Stejně jako Honza Kozel mezi nadhazovači, Šimon Drápela mezi catchery a ve vnitřním poli Filip Kubíček, kterého jsme pozvali aspoň na trénink. Pro tyhle dva turnaje jsme měli čtyři čisté zadní polaře — Marka Krejčiříka , Marka Chlupa, Maxe Prejdu — a těm jsme chtěli dát maximum příležitostí. K tomu univerzál Willie Escala , chtěl jsem vyzkoušet Martina Mužíka, dnes budeme zkoušet Milana Prokopa. A zápasy nejsou nafukovací. Šimon Drápela je pro nás taky univerzál, uvažoval jsem o něm, ale byl první pod čarou.
Honzovi gratuluju k výsledkům a strašně si přeju, aby ho trenér třiadvacítky nominoval minimálně na German Series. Tu budeme absolvovat společně s třiadvacítkou — tři zápasy před jejich odletem do Barcelony. Hrát se bude v Třebíči a v Olomouci a minimálně v Třebíči si myslím, že Honza Urbánek šanci dostane. Proč jsme tady šli jen se čtyřmi čistými zadními polaři? Protože máme v těchto dvou týdnech šestnáct nadhazovačů. A když chcete vyzkoušet šestnáct nadhazovačů, nemůžete vozit pět zadních polařů plus univerzály.
Pojďme k Haarlemu chronologicky. Pozvánka přišla na poslední chvíli — co byl hlavní smysl? Výsledek, konfrontace se stylem soupeřů, test hráčů v rolích?
Tím, že nejde o rok mistrovství Evropy, ale mistrovství světa, máte průsečík cílů. Čím je turnaj dál od vrcholu, tím víc využijete šanci zkoušet. Ale žádný sportovec, žádný trenér nechce prohrávat, takže se to ve mně bije. Já jsem v srdci bojovník a někdy musím sám sebe přemlouvat.
Třeba včera, když prohráváte s Tchaj-wanem 0:1 — a minulý týden jsme s nimi 1:0 vyhráli. Představte si, že hrajete sedmnáct směn vyrovnaný baseball se zástupcem země mistrů světa. A je mi jedno, že jsou to jejich nejlepší amatéři — my nejsme nic jiného. Byli jsme v průměru o sedm let mladší. Když s týmem, který rozsekal Holandsko s nejlepší pálkařskou sestavou turnaje, hrajete takhle dlouho 0:1, v hlavě vám bliká: nasadit Lukáše Hloucha a zavřít to. Jenže pro budoucnost českého baseballu by to nedávalo smysl. Mrzí mě za fanoušky, že to skončilo 0:8. Dával jsem tam Ondru Vostatka i Honzu Nováka s tím, že každý dostane maximálně dva body a v deváté směně budeme mít pořád šanci. S takhle dobrým soupeřem se nůžky otevřou strašně rychle. Je to krutý sport.
A pak je tu druhá rovina. Národní tým Tchaj-wanu strávil tři týdny v Japonsku na WBC a plánuje dva týdny na Tchaj-wanu a v Číně v listopadu. Naše sezona je víc než desetiměsíční, což je neuvěřitelné. Nejvytíženějším hráčům musíte dát prostor. Martin Mužík požádal, aby mohl absolvovat Haarlem a pak jít na dovolenou a odpočinout si. Ondra Satoria skončil z rodinných důvodů, Jan Tomek skončil z rodinných důvodů. Martin Červinka požádal o jediný turnaj — a pro mě bylo důležitější, aby to bylo Holandsko. Trošku jsem se bál, abychom s mladými neskočili rovnou do vody a nedostali první tři zápasy o rozdíl. Potřeboval jsem klidnou sílu. Věřil jsem, že když se to rozjede, doma už to zvládneme líp.

Uděláte si globální plán, aby každý dostal aspoň něco, a pak každý večer ve dvě ve tři v noci skládáte aktuální sestavu tak, aby byl tým co nejsilnější a hráči se přitom rozvíjeli. Vezměte si, že před deseti lety se říkalo, že Česko neumí vyprodukovat middle infieldera. Dnes tu máme tři čtyři české spojky — Honza Mulač v devatenácti letech — a za oceánem ještě Vojtu Menšíka. Chceme jít proti proudu a ukazovat hráčům, že šance tady jsou.
Včerejší zápas byl i lekcí ze small ballu, ne?
Krásně nám ukázal, že small ball je útočný, ne obranný. Útočná ulívka na leváka, který odhazuje směrem ke třetí metě. Když uděláte útočnou ulívku k první metě, jako to dělali včera, nadhazovač se musí po hodu přetočit, doběhnout, otočit se a ještě hodit na jedničku — je to velká atletická disciplína. Kdo z našich hráčů umí útočnou ulívku k první metě? Kdo ji trénuje? Včera tam byl pálkař, který v jednom průběhu zápasu předvedl útočnou ulívku, squeeze a dokonce slash. A účelem bylo jen posunout běžce z první na druhou bez autu. Baseball není jenom to, co vidíme v přenosech z MLB — homeruny a strikeouty. Hráči musí vidět, že se musí stát komplexními hráči.
Ano, pro trojku čtyřku každého line-upu platí něco jiného — silový pálkař s problémy v obraně se do sestavy dostane, protože dá dva tři odpaly za plot nebo do plotu. Ale většina hráčů musí vidět, že český baseball musí produkovat komplexní hráče.
Já mám v hlavě kromě projektu LA 28 i projekt na pálkaře a projekt na polaře. Kdyby to byly projekty třeba poloviční finanční náročnosti, svaz by do nich mohl zainvestovat. Cesta „ono se něco urodí, někdo vyjede do Ameriky, někdo to zaplatí z rodičů“ podle mě dojela na maximum. Nejtalentovanějších hráčů nemáme tolik, takže se jim musíme věnovat individuálně.
Jako český sportovní národ máme neuvěřitelné sklony k týmovosti, umíme se přizpůsobit hře soupeře, najít slabá místa, najít cestu. A já se snažím hráčům ukazovat asijskou i americkou cestu. To, že Česká asociace zve na Pražský baseballový týden zástupce Východu i Západu — Holandsko tu má hráče z Curaçaa, řada z nich se narodila v Americe — znamená, že hráči vidí rozdíly a můžou si od každého něco vzít.
Čekají nás tři pilíře. Za prvé: individuálně se starat o talenty, protože nemáme tak širokou špičku, abychom čekali, kdo vypluje sám jako v Americe nebo v Asii. Za druhé: musíme vytvářet komplexní hráče, a k tomu budou muset kluby nebo český baseball přinést peníze — nějaká forma miniprofesionalizace. A když budou tyhle dvě věci, třetí přijde automaticky: záložní národní tým v profesionálním baseballu, abychom měli hráče i na vrcholy hrané pozdě na podzim nebo brzy na jaře.
O kolik světelných let je před námi Itálie, která je schopna během jednoho týdne v Holandsku třikrát porazit holandský tým, mistra Evropy — a přitom téměř nikdo z toho výběru nebyl v týmu, který skončil na WBC čtvrtý. To, co se povedlo Marcu Mazzierimu a Franciscu Cervellimu za dva roky, je naprosto neuvěřitelné a hodné následování.

Co ty dnes od hráče v reprezentaci vyžaduješ víc než před pěti lety?
Myslím, že tak velký rozdíl tam není. Hledám maximum možného. Někdy můžeme jít zkratkou — to, že jsme na vrcholných světových akcích šli se zkratkou typu Martin Červenka na catcheru, pomohlo o důležitá procenta nadhazovačům i polařům. Výrazně stoupla šance zahrát double play, protože soupeřům neprocházela druhá meta. A byl jedním z devíti pálkařů, ze kterého měli soupeři velký strach — jeden hráč najednou zlepší ostatní. Když přišel poprvé Eric Sogard, dal nám na World Baseball Classic nejvíc hitů, dal klid do vnitřního pole a všichni viděli, že to „tam“ není tak daleko. Vedle něj vyrostl Marek Chlup, Vojta Menšík a další.
Na tomhle turnaji jsem chtěl, aby se mladí mohli srovnávat s Martinem Mužíkem a Markem Chlupem a aby nadhazovači viděli, co všechno dělá Lukáš Ercoli, Lukáš Hlouch a Jan Novák, naše největší hvězda. Abychom rozvoj urychlovali. Na druhé straně — když si projedete line-up Němců a Holanďanů, papírově mají kluci za sebou Triple-A, Double-A. Někdy je těžké si tu pravdu přiznat.
Napadá mě — hráči jako Matěj Hejma, Tomáš Junec nebo Marek Červenka by teď pořád byli v dobrém profesionálním věku. Kdyby český baseball nezažil jejich odchody kvůli práci, mohli jsme být dál?
Myslím, že o trošku dál bychom být mohli, ale není to automatické. Oni nebojovali jen s prací — tělo i mysl jsou při amatérském sportu opotřebovanější. Otázka je, jestli by vydrželi tak dlouho jako hráči v profesionálním prostředí. A taky jestli byl třeba Matěj hlavou profesionální hráč. Zní to jednoduše, ale není. Ne každý by zvládl to, co Martin Červenka zvládl deset let v profesionálním baseballu. Je to hodně vyčerpávající.
Vezmu to i ke svému povolání. Kdybych se v Americe rozhodl pro profesionální trenéřinu, na milion procent vím, že bych nebyl šťastnější. Těch zklamání a slepých cest je v trenéřině tolik… Mně stačily dvě prohry za poslední dva dny a vnitřek těla je úplně sežraný. Že člověk spí tři hodiny a v šest ráno jde na pětikilometrovou procházku kolem hotelu, aby ze sebe dostal stres, to nikdo nevidí. To, že mám práci, tři děti a rodinu, bych rozhodně neměnil. Když na spring trainingu vidím profesionální trenéry, kteří při 160 zápasech za rok nejsou schopni mít rodinu ani jiné zaměstnání — to je odvrácená stránka profesionálního sportu. Proto tolik netlačím na to, že profesionalizace je pro každého ta nejlepší cesta. Když u nás uděláme miniprofesionalizaci, nebo semiprofesionalizaci, aby lidé mohli u sportu studovat a rozvíjet se, sami se pak rozhodnou, jestli budou třeba pět let čistí profesionálové. Ale jestliže sedmnáctileté kluky pošleme na dvacet let do profesionálního sportu, většině podle mě ublížíme.
Vidíš už mezi mladými lídry, kteří přirozeně přebírají zodpovědnost po končících hráčích?
Určitě. Ale nikdo není stejný, není to náhrada kus za kus. Honza Pospíšil je automatický lídr týmu. Jde příkladem, je vzorem pro ostatní, je to budoucí kapitán. Teď je potřeba najít mu místo — zkoušeli jsme první metu, jenže tam je i Martin Mužík. Zvažujete, jestli dát Martina dozadu nebo na DH, ale DH máme další tři čtyři. Nejtěžší je, že vám to často nevychází na pozice, protože lídrům chcete nechat prostor, aby to táhli.
A když už se ptáš na náhrady — včera jsme si s Ondrou Furkem říkali, že Matyáš Novotný, který bude házet dnes, je nový Schneider, a Vojta Ventruba, který dnes bude házet taky, je nový Satoria. Neříkám, že to sedí úplně přesně, ale že dvě nejvýraznější postavy českého nadhazování na světové scéně mají nástupce — z toho máme radost.
Ještě k Pražskému baseballovému týdnu: jedna výhra nad Německem, dvě docela vysoké prohry. Kdybys měl vybrat jednu věc, kterou tým zvládl, a jednu, kterou musí okamžitě zlepšit?
Nebudu moc pozitivní a vyberu dvě, které jsme nezvládli. Za prvé obranu ve stresu proti dobrým soupeřům. Jestliže nebudeme na vrcholné úrovni hrát standardní dobrou obranu, naše šance jsou poloviční. A za druhé — ani tady jsme nedávali dostatečně striky. Máme strašně moc béček. Primitivní, jednoduché věci jako chyby a mety zdarma se zase ukázaly jako klíčové. Někdo mi říkal bonmot, že počet chyb a béček je počet bodů, které proti vám soupeř udělá — ale to si musíte spočítat vy novináři, jestli to sedí.
Kdybychom se chtěli omlouvat, řekneme, že hřiště v Haarlemu bylo rovnější a přátelštější k polařům a strikezóna tam byla výš a otevřenější. Ale jsou to výmluvy. Prostě jsme se nevyrovnali ani s chybami, ani s metami zdarma.
Počkej, něco musíš pochválit.
Tak dobře. V zápase s Německem tři mladí nadhazovači, včera s Holandskem dva, dnes čtyři. Kdyby dnes odházeli tak, jako odházeli proti Německu, řekl bych, že polovina až tři čtvrtiny mladých nadhazovačů z projektu LA obstály.
Slýchal jsem na ten projekt i skeptické názory. Když se na něj díváš zpětně, dává ti ta cesta smysl?
Máme tady devět kluků z projektu. Devět. A doma jsme nenechali nikoho — jeden se nekvalifikoval po zranění. Ptám se těch, kteří říkali, že žádný projekt na rozvoj mladých nadhazovačů nepotřebujeme: s kým bychom teď hráli? Dobře, tři by tu byli přirozenou cestou. Ale ze starších už nám skoro nikdo nehraje.
Filozofická otázka na závěr ke kvalifikaci na Premier 12. Na WBC český baseball zaujal příběhem. Dá se říct, že teď už nestačí být nejsympatičtější amatérský tým — že musí přijít výsledkový krok?
Naprosto nesouhlasím s tím, že výsledkový krok nepřišel. Jsme třetí na mistrovství Evropy — výsledkově nejlépe, jak jsme kdy byli. Samozřejmě přijde klasická bagatelizace, to je normální. Ale my jsme dokázali, že nejsme amatéři pro smích.
A proč by měl nějaký příběh končit? Já jsem nikdy nehrál na příběh. Chci hrát sympatický, snaživý baseball, který bude mít příběh pořád. Neumím si představit, že by někdo hrál s Japonskem v Tokyo Dome do osmé směny 0:0 jen díky příběhu o Popelce. Na hřišti jsme ukázali kvalitu. Hráli jsme s Australany, jejichž průměrná zkušenost je Double-A až Triple-A — a kdyby vyšly dvě tři věci, mohli jsme je porazit. To, že jsme byli takhle blízko, je neuvěřitelný sportovní počin.
Základní problém je nepochopení úrovně hráčů a týmů, kteří hrají proti nám. Pro fotbalové fanoušky: je to, jako kdyby Zbrojovka hrála na mistrovství světa a dotáhla zápas s Brazílií do prodloužení. Jsou tam týmové výkony, které nedávají smysl z pohledu čistého součtu zkušeností, talentu a dovedností. A novináři by nemuseli akcentovat příběh sympatického nováčka — nás loni v Holandsku na mistrovství Evropy nikdo za sympatický mladý tým k potlesku nepovažoval. Byli jsme nenávidění soupeři. Britové nás chtěli zašlapat do země, Němci by nás nejraději zardousili, Italové z nás měli strach a Španělům jsme se stali černou můrou jejich profesionálního rozvoje.
A k Premier 12: jestliže tam dostaneme tým, kde aspoň půlka hráčů zažila profesionální baseball v jakékoli podobě — klidně profesionální podobu bez profesionálních peněz tady v Česku — a k tomu amatéry s profesionálním přístupem a dostatečnou kvalitou, dovedu si představit, že budeme konkurenceschopní. Kdybychom tam měli tým, o kterém si teď myslíme, že bychom ho mít mohli, vidím naše šance kolem 30 procent. To je realita.
Nebezpečné jsou myšlenky, že proti nám nebudou hráči Major League a světové extratřídy jako Šohei Ohtani. Mezi námi a Ohtanim je deset levelů a každý z nich je o level výš než my. Když narazíte na bezejmenného hráče z Nikaraguy v Double-A, který za pět let bude hrát MLB, nemůžete říct, že je to nadhazovač k poražení. Není. Bylo by neuvěřitelné, kdybychom dokázali přejít přes hráče s profesionální budoucností. My v současné době nemáme jediného hráče v profesionálním americkém systému a je to skutečně ostuda českého baseballu oproti čtyřem nejlepším evropským zemím. Itálie, Holandsko, Španělsko a Německo mají, myslím, nejméně tři nebo čtyři hráče, a dokáže to i Francie. A my očekáváme, že proti těmhle týmům budeme vítězit nebo hrát vyrovnaně.
Sám jsi řekl, že pokud se tým nekvalifikuje na Premier 12, může to být tvůj poslední turnaj u národního týmu. Připouštíš si to už teď?
Smlouvu mám jen do toho turnaje a je tam opce: když postoupíme, měl bych tým vést i na Premier 12, což je myslím podzim 2027. Tu opci jsem si tam dal spíš z obranných důvodů — mění se výkonný výbor a já už jsem tady zažil takové kotrmelce, že jsem nechtěl, aby nový výbor v případě postupu měnil realizační tým. Nikdo neví, kdo povede český baseball další čtyři roky.
Jinak si nepřipouštím nic a nepřemýšlím nad tím. Chci odvést nejlepší možnou práci a dokázat maximum. Jestli někde bude skulina, jak pro český baseball postoupit na Premier 12, nechtěl bych si vyčítat, že jsme ji neviděli a nevyužili.
A mění to tvůj přístup? Je tam větší emoce, nebo naopak snaha držet všechno pragmaticky?
Nevím, co mě ovlivňuje podvědomě. Snažím se udělat maximum — když je možnost hráče rozvíjet, rozvíjíme, když je možnost vidět kluka, který by v týmu mohl být, využijeme ji. Věřím, že to diváci vidí i na sestavách a že je baví sledovat, jak tihle kluci zvládají stres a tu úroveň. Sport je řehole — hodiny a hodiny mimo hřiště. Diváci vidí závěrečnou show, to divadlo, a bez lidí to divadlo nedává smysl. Ale za ním je stonásobek času, který nikdo nevidí.
Poslední otázka. Co tě za období u národního týmu nejvíc změnilo jako manažera — a klidně i jako člověka?
(Déle se zamyslí) Díky pětileté práci u národního týmu vidím dál do budoucna. Umím si líp představit, na čem musíme jako český baseball pracovat, na čem musí pracovat hráči a čeho bychom mohli v nejbližších letech dosáhnout. Když jsem byl trenérem u klubu nebo u mládežnických reprezentací, tak daleko jsem neviděl.
A ještě něco: během těch pěti let se nám dvakrát vyměnila generace. Málokdo si pamatuje, že v Regensburgu 2022 začínala obroda týmu — a mezitím téměř všichni hráči, kteří tam tehdy nastupovali, skončili, aniž si toho kdo všiml. Obroda proběhla pod neuvěřitelným mezinárodním stresem na nejvyšší úrovni: World Baseball Classic, trip po Asii, Korea, Tchaj-wan, Japonsko. Pod největším tlakem se tým téměř dvakrát proměnil.
Připoj se na WhatsApp
Nový WhatsApp kanál s aktuálními informacemi a nabídkami
Přistoupit na kanál →

