Michael Clair: Kus českého baseballu ve mně zůstane navždy

Reportér MLB.com Michael Clair strávil s českou reprezentací roky — od kvalifikace na WBC až po Tokyo Dome. Teď o jejím příběhu vydal knihu We Sacrifice Everything to Baseball u University of Nebraska Press. V rozhovoru mluví o tom, proč svět poslouchá, když si Shohei Ohtani nasadí českou čepici, i o tom, že jeho kniha není ani tak o baseballu jako o komunitě, obětování a víře jednoho v druhého.

Málokterý zahraniční novinář zná český baseball tak zblízka jako Michael Clair. Reportér MLB.com, který se specializuje na mezinárodní baseball a World Baseball Classic, provázel český národní tým na jeho cestě turnajem v roce 2023 — a z článků, reportáží a rozhovorů nakonec vznikla kniha We Sacrifice Everything to Baseball: How the Czech Republic’s Amateur Underdogs Became World Baseball Classic Heroes, kterou vydává University of Nebraska Press. Během jeho aktuální návštěvy Česka jsme si povídali o tom, jak kniha vznikala, co ho na českém příběhu drží dodnes — a proč mu v noci nedá spát Daniel Padysák.

Tahle kniha o českém baseballu je tvoje úplně první. Předtím jsi psal jenom články. Kdy sis poprvé uvědomil: „Ok, tohle už není na článek, tohle je kniha“?

„Musím za to dát kredit autorovi a podcasterovi Miku Duncanovi. Napsal pár bestsellerů — Hero of Two Worlds o Lafayettovi — a dělá obrovský podcast Revolutions. A on mi pořád opakoval: ‚Tohle je kniha, tohle je kniha.‘

Já jsem tím procesem nikdy předtím neprošel. Ten příběh jsem samozřejmě miloval, napsal jsem o něm sérii článků, udělali jsme dokument… ale on pořád opakoval, že je to kniha. Byli jsme spolu na konferenci SABR v Baltimoru, já pracoval nahoře na pokoji a on dole mluvil s akvizičním editorem University of Nebraska Press. Zmínil se o té knize, Rob Taylor projevil zájem — a Mike mi poslal SMS: ‚Myslím, že bys měl jít hned teď dolů a promluvit si s ním.‘ Tak jsem to udělal.

A to bylo ono. Napsal jsem návrh a dalo se to dohromady hrozně rychle. Ten český příběh se sám o sobě velmi čistě mapoval do podoby knihy. Takže musím poděkovat svému dobrému příteli Miku Duncanovi, že dohlédl na to, abych tohle dotáhl do konce.“

Co tě na českém baseballu přitahuje nejvíc? Sportovní úspěchy, lidské příběhy, nebo ten kontrast s nablýskaným světem MLB?

„Je to kombinace, takže je těžké vybrat jednu věc. Ale víte co? Jsou to ty lidské příběhy. Od prvního dne, kdy jsme dorazili, jsme byli skvěle přivítáni. Chovali se k nám jako k součásti týmu — což je neuvěřitelné a obvykle se to nestává.

Říct ‚amatéři dělají úžasné věci‘ je snadné. Ale jsou to konkrétní lidé a jejich konkrétní příběhy, co dělá tuhle práci smysluplnou. Ta vřelost, přátelství a kamarádství, které mezi sebou mají. To je inspirující.

Jsou to oběti, které tomu dávají — ať už je to Martin Červenka nebo Martin Schneider. Věci, kterých se v životě vzdali, aby v tom mohli pokračovat. Martin Mužík v knize v jeden moment říká — a teď parafrázuji, protože si nepamatuji přesnou citaci — že v určitém bodě zkrátka musíte dospět. Musíte si vybrat peníze, nebo baseball. Nemůžete dělat obojí, a pokud chcete mít děti, dům a pěkný život, musíte baseball nechat být. Všichni tihle kluci obětují čas s rodinou nebo finanční úspěch. A dělají to proto, že se milují navzájem a milují tu hru.

Příběhy ze zápasů, které musíte vyhrát, dodávají drama. Ale jsou to lidské příběhy, co vás s nimi propojí.“

Knihu jsi psal v angličtině, hlavně pro americké čtenáře. Jak těžké bylo vysvětlit jim, že tým na World Baseball Classic tvořili hráči s normálním zaměstnáním?

„Je to těžké, protože nechcete, aby to působilo jako laciná senzace. Nechcete, aby to vypadalo jako vtip.

Ano, Martin Schneider je hasič, ale to z něj nedělá…(zamyslí se). Vojta Menšík mi tehdy řekl větu, kterou jsem si neustále držel v hlavě: ‚Tohle je pro vás sice skvělý příběh, ale my máme talent jako profesionálové.‘ To, že ti kluci mají běžnou práci, je pozoruhodné, ale nijak to nemění jejich talent na hřišti ani vášeň a hrdost, kterou ke svým dovednostem mají.

Ano, byli nadšení, že mohou hrát v Tokyo Dome a postavit se Ohtanimu, ale nebyla to dovolená. Nebylo to ve stylu ‚jé, my jsme malé děti a žijeme si svůj sen‘. Oni si zasloužili tam být.“

A jak ses snažil vyhnout klišé, která s tím tématem přicházejí?

„To je hranice, se kterou pořád trochu bojuji. Abyste přiměli lidi si to vůbec přečíst, potřebujete nejdřív háček.

Vezměte si Ondřeje Satoriu. Nechci říct, že je něco špatného na tom být elektrikářem, ale on je mnohem víc než to. Jenže ať už je to TikTok video, nebo článek na 800 slov, nemáte prostor jít do detailů. Musíte zjednodušovat, abyste upoutali pozornost. Takže titulek zní ‚Hasič Martin Schneider porazil Španělsko‘ — přičemž skutečný příběh je o tom, že to vybojoval na necelých sedm směn, házel slidery, které soupeři nemohli trefit, rychlé míče, které pálili do země, a hluboké odpaly umíraly na plotě.

Pokud neuděláte háček, nikdo to nečte. To je pro mě ta výzva. A já jen doufám, že jsem ty hráče ukázal tak, jak je vidím já — a jak si myslím, že skutečně jsou.“

Český tým se stal jedním z největších příběhů WBC 2023. Který moment podle tebe změnil to, jak baseballový svět vnímá Česko?

„Úžasná otázka. Je to zápas s Japonskem. Chtěl bych říct zápas se Španělskem, ale kvalifikaci tehdy moc lidí nesledovalo. Chtěl bych říct zápas s Čínou, ale tam nebylo plné hlediště.

Takže zápas s Japonskem — kdy si Shohei Ohtani, nejlepší a nejnadanější hráč, který kdy chodil po této planetě, nasadí čepici českého národního týmu. Nenasadil si čepici Blue Jays po Světové sérii. Vzal si českou. Když pak sdílel na Instagramu příspěvek s nápisem ‚Respect‘ a fanoušci v Tokiu tleskali vestoje… to byl ten moment.

Protože kdybyste viděli jenom Satoriův strikeout Ohtaniho, mohli byste si říct ‚ó, to je vtipný moment‘. Ale neviděli jste, že vyautoval i Murakamiho nebo Larse Nootbaara. Když Ohtani řekne, že k někomu chová respekt, celý svět poslouchá. A když vidíte 50 000 lidí v Tokyo Dome fandit Čechům, protože respektují to, co dělají na hřišti — svět poslouchá.“

A Satoriův strikeout Ohtaniho — je to symbol celého příběhu, nebo prostě jen nejviditelnější moment?

„Jednoduše ten nejviditelnější moment.“

Co ti reakce japonských fanoušků řekla o českém týmu?

„Nejdřív mě naučila hodně o nich samotných. Pokud jste četli You Gotta Have Wa od Roberta Whitinga, což je taková bible japonského baseballu pro anglické čtenáře, pochopíte ten respekt, který ke hře mají. A když sledujete letní Košien, středoškolský turnaj a možná největší sportovní událost v Japonsku, pochopíte, jak nesmírně si cení obětavosti a oddanosti — všech věcí, které český tým reprezentuje.

A o českém týmu? Upevnilo to myšlenku, že práce, kterou Češi dělají, má dopad daleko za hranice téhle země i evropského baseballu. Dotýká se něčeho, co v baseballu a u sportovců obecně hledáme — těch věcí, které nás poprvé chytily jako děti. Ukázalo mi to, jak český tým tyhle hodnoty ztělesňuje.“

Tvoje kniha staví do kontrastu svět multimilionových hvězd a hráčů, kteří baseballu obětují dovolenou, práci i rodinný život. Co ten kontrast odhaluje o sportu obecně?

„Sport je o komunitě, o překonávání sebe sama po boku skupiny lidí. Vinnie Pasquantino měl po WBC skvělý citát, když se ho ptali, co by vzkázal italským dětem: ‚Jste v tom sami, stojíte na pálce sami, jste na kopci sami, ale děláte to pro větší tým.‘ To dělá baseball speciálním a dá se to aplikovat i na život — to množství nezdarů a to, jak na ně reagujete.

Ten kontrast odhaluje, že sport je víc než výhry a prohry, víc než trofeje a peníze. Je o něčem čistším. O lidech, o výzvách a o jejich překonávání.“

Myslíš, že amatérský baseball může nabídnout něco, co ten profesionální už ztratil?

„Ano, myslím, že ano. Profesionální sport dělá spoustu skvělých věcí — dává lidem snové životy a umožňuje hráčům i sportu být lepšími. Ale jeden z důvodů, proč mezinárodní baseball takhle roste a proč hráči z USA tak rádi reprezentují, je ten, že se tím vracejí k něčemu, co zažívali jako děti. Prostě hráli. Protože chtěli vyhrát a být se svými kamarády.

V profesionální sféře se musíte starat o vlastní značku, o vlastní kontrakt, chcete získat práci na úkor toho druhého, možná někdy fandíte víc sobě než týmu. Amatérský sport v některých ohledech chrání ten étos, který na sportu milujeme — radost ze soutěžení. My dva bychom se nepotkali nebýt baseballu. To nás propojilo, a teď jsme přátelé a můžeme se bavit o tisíci dalších věcí.

Kdybys ale řekl: ‚Znamená to, že by Češi měli zůstat amatéry?‘ Ne. Ten amatérský příběh udělali v roce 2023. Do roku 2026 se to posunulo dál — Chlup v NPB, Padyšák prožil sezonu v nezávislé lize. Nemůžete na amatérském příběhu žít věčně. Aby se Češi posunuli, musí jít tímhle směrem. Něco tím získáte — a po cestě také spoustu věcí ztratíte.“

Zapomínají občas američtí fanoušci, že baseball existuje i mimo obří stadiony, kontrakty a statistiky?

„Ano. Když jsem vyrůstal, miloval jsem WBC, ale o mezinárodním baseballu jsem nevěděl nic. Kdykoliv jsem narazil na střípek o evropském baseballu, přišlo mi to hrozně cool, ale bral jsem to jako zajímavost — ‚páni, oni to tam fakt hrají‘.

Růst WBC strašně pomáhá ukázat, že baseball je mnohem větší ekosystém než jen Amerika, Japonsko, Dominikána nebo Nizozemsko. Hraje se všude, na vysoké úrovni, s hrdostí a vášní. A to je jedna z věcí, kterou chci svou prací dokázat — že skvělé baseballové příběhy jsou všude, kde se zrovna nacházíte. MLB je nejvyšší liga, ale pokud žijete ve Francii, běžte se podívat na Division 1. Pokud jste v Praze, začněte chodit na Eagles nebo přijďte na Pražský baseballový týden. Pokud jste v Nikaragui — tam baseball milují, je to jejich národní sport, ale my o tom takhle nepřemýšlíme. Já se sám pořád učím a pořád objevuji nové věci.“

Jak bys popsal českou baseballovou mentalitu třemi slovy?

„To je těžká otázka. Upřímná. Cílevědomá. A… snažím se najít to správné slovo… láska. Láska ke hře, láska k soutěžení a láska jednoho k druhému.“

Myslíš, že to, že je baseball v Česku malým sportem, je součástí toho, co mu dává sílu?

„Ne. To, že je malý, mu umožňuje mít velmi úzce propojenou komunitu. Ale je to malý sport i v Holandsku, v Itálii, v Německu. Aby rostl, musí se zvětšit. Takže nadějí zůstává: může vyrůst, aniž by ztratil ty elementy, které ho dělají českým a speciálním? Myslím, že tam budou kompromisy. Hroši Brno teď hrají skvěle… mění se to. Vidíme přicházet víc japonských hráčů. Liga se rozšiřuje, ale zatím to nezměnilo ten komunitní pocit. Takže ne, nemyslím si, že je to vyloženě tou malostí.“

Co by mohl český čtenář, který třeba ani není baseballový fanoušek, vidět v knize jinak než ten americký?

„To je skvělá otázka a věc, která mě osobně hrozně zajímá, protože si nemyslím, že tady měla spousta lidí možnost si ji už přečíst. A trochu se toho bojím. Měl jsem velké štěstí, že jsem tu strávil hodně času, ale nejsem Čech, nemluvím česky — ‚promiňte, já nerozumím česky‘ (říká lámanou češtinou a směje se) — viděl jsem z téhle země víc, než jsem si kdy myslel, že uvidím, a jsem za to vděčný. Ve čtvrtek jedu do Kutné Hory, takže uvidím zase o kousek víc.

Doufám, že český čtenář, který není baseballový fanoušek, pochopí, proč je baseball speciální a proč si tenhle tým zaslouží pozornost. A možná skrze propojení s MLB o něco lépe pochopí Ameriku a americký sport.“

Který hráč tě během reportování a rozhovorů nejvíc překvapil?

„Dám vám pár jmen. Ondřej Satoria je jeden z nich. Ty jeho necelé čtyři směny s čistým kontem proti Japonsku, poté, co vyautoval Ohtaniho, ukázaly, že to nebyla náhoda. Ukazuje to, že ve hře je pořád místo pro kontrolu nadhozů, sekvenci a moment překvapení.

U Martina Mužíka víte, že odpálí homerun — on je prostě Martin Mužík, skvělý pálkař. Měl jsem ho v hledáčku už v Regensburgu, seděl jsem tam se soupiskou a Mike Griffin mi říkal, co potřebuji vědět.

Ale pokud mám říct jedno jméno, není to hráč. Je to Pavel Chadim. Překvapil mě způsob, jakým vnímá sport — i kvůli jeho backgroundu neurologa. Dává to smysl, ale zároveň je to jeden z nejzapálenějších a nejtvrdších soutěžících, jaké jsem potkal. Někdy mluví jako filozof, a pak ho vidíte po prohře a je naštvaný jako jakýkoliv jiný chlap. Takže jo, Pavel mě asi překvapil nejvíc.“

Byl tam příběh, který se do knihy nedostal, ale pořád ho máš v hlavě?

„Ó, je jich strašně moc. Tohle mohla být kniha o 700 stránkách.

Nemluvil jsem zdaleka tolik, kolik jsem chtěl, o Danielu Padyšákovi — o jeho cestě do Ameriky, o nezávislé lize a Japonsku. Nemluvil jsem dost o tom, kde byl český baseball na začátku tisíciletí a jak se česká cesta protnula s tím, jak se země stala nezávislým státem. Necítil jsem, že by mi to příslušelo, ani jsem o tom nevěděl dost — ale myslím, že jsem mohl víc zabřednout do kulturní stránky věci: jak se země transformovala z komunismu k západnímu smýšlení a jak byl baseball součástí toho všeho.

Mohl jsem mnohem víc mluvit o Pavlu Budském, o Jakubu Hajtmarovi, o Petru Čechovi a jeho cestě do Ameriky … Byla tam spousta skvělých příběhů, které se nevešly, protože jsem chtěl mít jistotu, že hlavní dějová linka bude jasná. U spousty kluků, se kterými jsem dělal rozhovor, uvidíte v knize třeba jen jednu citaci nebo vůbec žádnou. A to mě hrozně žere. Někdy v noci nemůžu spát — protože o Danielu Padyšákovi tam kromě jeho startů na WBC moc nemluvíme, a on je přitom obrovskou součástí týmu. Koukám na tu knihu a říkám si, že jsem mohl najít víc místa. A takových hráčů je víc.“

Kdybys měl po vydání knihy říct českému týmu jednu věc, co by to bylo?

„Děkuji vám, že jste mi svěřili svůj příběh. Doufám, že jsem ho podal správně. Nikdy by mě nenapadlo, že mě baseball zavede do České republiky — a teď si myslím, že ve mně už navždy zůstane kus českého baseballu.“

A na závěr: je tohle nakonec kniha o baseballu, nebo o obětování, komunitě a víře, že i malá věc může patřit na světové pódium?

„To je úžasná otázka, jako bys byl můj PR manažer. Je to kniha o komunitě, obětování a týmové práci. Ve své spisovatelské skupině jsem po dokončení vtipkoval, že je to vlastně román o dospívání. Je to sice baseballová kniha, ale hlavně je o tom, jak díky týmové práci, víře a obětování mohou vzniknout velké věci.

A to jsou vlastně témata z knih Stephena Kinga. Sice tam s námi není klaun Pennywise, ale všechno ostatní tam je — parta kluků, co se dá dohromady a dokáže udělat kouzla, protože jeden druhému věří. A o tom podle mě tenhle příběh je.“

Knihu si v Praze můžete koupit v Morgan Books a L’Objet Trouvé.

Podpoř nás za cenu jedné kávy! Nebo si kup náš merch!