Pavel Chadim: Jsem velkým příznivcem Extraligy

Dnes vám na našich stránkách přinášíme rozhovor s novým trenérem národního týmu Pavlem Chadimem. Ten měl původně vyjít v jarním čísle magazínu Triple Play. Bohužel to jsem nebyl ze zdravotních důvodů schopen včas připravit, tak vám přinášíme rozhovor alespoň na našem webu (podzimní magazínu snad vyjde dle plánů). Pavel Chadim nám prozradil, jak se dostal k baseballu, co českým hráčům chybí k tomu, aby byli evropskou špičkou a mnoho dalšího.

Pavle, prozraď nám, jak ses vůbec dostal k baseballu?

K baseballu jsem se před revolucí v roce 1989 dostal dvěma cestami. První cestou bylo půjčení baseballové rukavice Irenou Večerkovou, maminkou Viktora a Borise.  Půjčila ji mě a Hynku Čapkovi, současnému trenérovi Draků, abychom si zkusili na třídním výletě zaházet. Všichni tři jsme byli spolužáci na gymnáziu. A druhou cestou bylo, že téměř před mými okny v Brně Řečkovicích v tuto dobu měli zázemí na škvárovém fotbalovém hřišti hráči klubu VŠZ Brno, ze kterým později vznikli Draci.

Jaký byl nejlepší moment tvojí hráčské kariéry?

Těch bylo hodně, těžko určit nejlepší.  Všech deset titulů mistrů republiky bylo nezapomenutelných, třetí místo na Poháru mistrů v Barceloně bylo fantastické. A s národním týmem postup do A skupiny, zisk dvou pátých míst na ME a pro mě osobně rozlučka s národním týmem v roce 2001 v Německu, kde jsem obdržel Cenu pro hráče s nejvíce RBI na celém turnaji.    

Jak bys viděl rozdíly ve hře nyní oproti době, kdys hrál ty?

S trochou nadsázky lze říct, že se toho moc nezměnilo. Pavel Budský pořád hraje, přizpůsobil se každé době a měl hvězdné roky ve všech třech posledních dekádách. Ale seriózně. Jako ve všech sportech se hra zrychlila, hráči zesílili. Často je to akce a reakce. Když nadhazovači zrychlí (v MLB průměr rychlosti nadhazovačů cca o 5 MPH (8km/h) za posledních 15 let), tak pálkaři musí zesílit a přizpůsobit se. Když zrychlí běžci na metách, musí se přizpůsobit polaři minimálně rychlostí zpracování. To přizpůsobení je klíčem nejen v baseballu. Kdo by věřil, že přijde období, kdy nadhazovač, closer New York Yankees,  Arnold Chapman se svými nadhozy přes 100MPH (166km/h) loni v závěrech zápasů  nebude dominovat a bude mít potíže vůbec zápasy vítězně zavírat. Ale to jsem trochu odbočil. Asi nejnázornější příklad rozdílu za posledních 20-30let je rychlost mladých nadhazovačů. Byl jsem v juniorské reprezentaci nadhazovač a na ME v roce 1989 jsem měl vítězství s Německem i Francií. V osmnácti letech jsem házel fastball rychlostí 80 MPH(128 km/h). A minulý týden na Spring trainingu na Tenerife šestnáctiletý nadhazovač z Programu PRO Albert Pražák nadhazoval rychlostí 86 MPH (137 km/h).              

Vraťme se k Mistrovství Evropy U23 a domácímu šampionátu této kategorie, kdy si s týmem získal stříbro. Jak jej hodnotíš po letech?

Nyní s nadhledem pěti let celý turnaj hodnotím tak, že  postup na MS v jakékoliv kategorii v konkurenci evropských týmů je neuvěřitelný úspěch. A díky tomu, že kluci o 2 roky později již ve finále vyhrát dokázali a vlastně Holanďanům to „ukradené“ zlato vzali zpět, tak to ME U23 2017 v Brně hodnotím jako nedokončený proces se šťastným koncem v roce 2019. Celkově mám z toho turnaje jen krásné vzpomínky. Ten ball na Adama Hajtmara v dohrávce extrasměny při 3 ballech a plných metách, i ten pinetar na kečrovském oblečení holandského catchera jsem už skoro vytěsnil z hlavy ?. 

Jak se zrodilo tvé současné angažmá u mužského národního týmu?

Celkem jednoduše. Bylo vypsáno výběrové řízení, do kterého jsem se přihlásil se třemi dalšími trenéry. Američanem, Kanaďanem a Italem. S Kanaďanem Mikem Griffinem jsme se dostali do užšího závěrečného kola. Po dalších pohovorech jsme byli zástupcem svazu vyzváni, jestli bychom se dokázali domluvit na spolupráci a po dvou letech se ve vedení národního vyměnit. Nejdříve jsem byl proti, vzal jsem si 3 dny na rozmyšlenou, ale nakonec jsem návrh přijal. Přeci jen, když se člověk snaží, abychom v hnutí, pokud možno, táhli za jeden provaz a neskončili rozhádaní jak v Itálii nebo v Německu, tak by neměl dohodám házet klacky pod nohy.  Zaslali mi trojdohodu podepsanou zástupcem svazu a Mikem, připojil jsem svůj podpis a letos prvního ledna jsem začal pracovat jako hlavní trenér.              

Dle čeho sis vybíral svůj realizační tým?

Vybral jsem si trenéry, se kterými jsem v minulosti spolupracoval, kterým věřím a kteří mají velmi podobný náhled na baseball. S Davidem Winklerem jsme vyhráli první Mistrovství Evropy do 21 let v roce 2010, s Johnem Husseym jsme zase spolupracovali při již zmíněném ME do 23 let v roce 2017. Drewa Saylora jsem si vybral na Spring trainingu Royals v roce 2020, kde jsme byli na stáži s Pavlem Budským. S Alexem Derhakem jsem spolupracoval Dracích a Davida Nevěřila jsem trénoval když mu bylo 11 let a přivezli jsme zlato z ME žáků z Trnavy.  

S jakou vizí přicházíš k národnímu týmu?

Vize, kterou jsem představil Výkonnému výboru stála na čtyřech pilířích. Silná Extraliga, kvalitní domácí turnaj s týmy úrovně do TOP20 světového rankingu, těsná spolupráce s Národním baseballovým programem, propojující nejtalentovanější hráče českého baseballu a těsné propojení sportu s fanoušky. V těchto kulisách jsme s Johnem Husseym nastartovali pod křídly národního týmu projekt olympijských nadějí Los Angeles 2028. Cílem je zvýšit průměrnou rychlost mladých nadhazovačů reprezentace na cca 140 km/h. Celoroční práce s nimi je velkou změnou. Snažíme se rozšířit obzor našich nejlepších sportovců o zkušenosti z jiných sportů, přivedli jsme k týmu kondičního trenéra a sportovního psychologa. Po vzoru basketbalu se snažíme okysličit tým i zahraničními hráči, kteří u nás založili rodiny nebo mají rodinu s českými kořeny.  Jestli vše vyjde, tak bychom tento rok chtěli jako reprezentace během šesti reprezentačních srazů odehrát až 30  zápasů na nejvyšší evropské úrovni.          

Máš za sebou první větší akci s národním týmem. Jak bys zhodnotil přípravu na Tenerife?

Vzhledem k situaci po covidu a na pozadí šíleností na Ukrajině jsem maximálně spokojen.  Zpočátku jsme se trochu báli deště, pak nás vystrašila zranění a nemoci, ale nakonec jsme odehráli všech 5 zápasů a poznali se více jako tým.  Taky nám zápasy ukázaly, jak se musíme zlepšit na pálce proti nadhazovačům co hází víc jak 88 MPH a atakují strike zónu.    

Letos nás čeká kvalifikace na World Baseball Classic. Naposledy Češi v Mexiku dokázali svými výkony překvapit celý svět. Letos tak již nebudeme outsiderem skupiny jako v roce 2016. Souhlasíš?

Záleží kolik ze šesti zářijových účastníků považovat za outsidery. Papírově budou nasazeni hráči Velká Británie a Jižní Afriky, kteří na poslední akci WBC získali 2 výhry, my spolu s Francií jsme vyhráli 1x a bez výhry vstupují do turnaje domácí Němci a jedni z největších favoritů, Španělé. Takže těžko hledat outsidery, papírově nás vidím na 3.-5. místě, Ale třeba Francouzi, které bychom mohli brát jako papírově nejslabší, počítají se všemi Venezuelci, kteří hrají francouzskou soutěž a stačí jim pouze povolení k pobytu ve Francii. Žádný pas, žádná rodina ve Francii.  Přeci jen je to WBC, celosvětová show. Ale otázku bych ukončil konstatováním, že outsidery se necítíme, přestože u nás lehce generační výměna za pochodu probíhá.            

Největším dodavatelem hráčů do reprezentace je Extraliga. Jak vidíš její kvalitu?

Já osobně jsem velkým příznivcem Extraligy. Jsem přesvědčen, že kdo se v ní dlouhodobě prosazuje, může být úspěšný i na mezinárodní scéně. Pro trenéry národního týmu je to skvělé přirozené síto a z velké části bude určující pro naši nominaci na All-Star a Pražský baseballový týden. Ještě bych chtěl zdůraznit, že věřím v takový systém soutěže, který maximalizuje počet vyrovnaných utkání mezi nejlepšími týmy. Aktivně jsem se na systému podílel za českou reprezentaci, hodně priorit se prosadit podařilo, ale pořád se nedaří alespoň minimálně podpořit české nadhazovače a catchery. V našem návrhu bylo, aby alespoň první zápas v třízápasové sérii museli odházet pouze čeští nadhazovači a kdykoliv během série jeden celý zápas kečrovat pouze Češi. Prorokuji, že jestliže k tomuto nenajdeme odvahu, tak do 5ti let stoupne procento zápasů, do kterých zasáhne na kopci cizinec, přes 90 procent.  U catcherů by ta podpora alespoň jednoho zápasu za sérii alespoň zdánlivě mohla připomínat situaci v ruském hokeji před 20ti lety, kdy cíleně podpořili ruské brankáře v KHL povinnými zápasy. A do pár let viděli výsledky…         

Na čem musí čeští hráči nejvíce pracovat, aby dotáhli světovou špičku?

Asi bych doporučoval nejdřív udělat krok stranou a ziskem medaile na ME nejdříve dokázat, že jsme evropská špička. V momentě, když jiných 11 evropských zemí medaili za posledních 30 let získalo, tak se mi moc nechce velkohubě mluvit o světové špičce.  Všichni samozřejmě ví, že hráči musí zesílit, posilovat během celé sezóny, odehrát nejméně 50 zápasů ročně na úrovni minimálně americké single A. Ale paralelně bych zdůraznil, že moje zkušenosti nejenom z klubu jsou takové, že chce-li nějaký sport udělat změnu trvalou, musí začít systémově již od mladších hráčů. Proto jsme rozjeli projekty na podporu mladých nadhazovačů a kečrů před 4 lety a letos postupně s Petrem Barochem v rámci NBP i pálkařů. Je to sice běh na dlouhou trať, ale je to pevnější dlouhodobější spojení, neskončí s koncem jednoho realizačního týmu. S nadhazovači jsme začali proto, že jsou v našem sportu nejdůležitější. A už nyní vidíme ovoce. Loni patnáctiletý Jan Kozel vymazal na ME kadetů reprezentaci Holandska a výrazně přispěl k zisku titulu Mistrů Evropy. A o dalším mladém nadhazovači, Albertovi Pražákovi a jeho výkonech na reprezentačním soustředění mužů na Tenerife již byla řeč.