Dopis fanouška: První setkání s baseballem
Cesty, jak se stát fanouškem baseballu jsou různé. Jednu z nich nám popsal Lukáš Krejčík, kterého baseball uchvátil loni, když navštívil zápas World Baseball Classic na Floridě.
Na začátku března 2023 jsme se kamarády rozhodli vydat na menší okruh Spojenými státy. Jako milovník amerického fotbalu jsem si nemohl vybrat horší termín pro návštěvu, ale jindy to holt nešlo. Alespoň v Atlantě jsme si zašli na utkání NBA mezi místními Hawks a Portlandem Trail Blazers. Naše putování ale končilo v Miami. Miami Heat byli bohužel zrovna na cestě mimo Floridu, tak jsem začal hledat, jestli se tu náhodou nekoná nějaká jiná sportovní událost. K mému překvapení jsem narazil na World Baseball Classic. Mylně jsem se domníval, že tato událost probíhá pouze v Tokiu, kde jsem věděl, že hraje naše reprezentace. Nejvíce mi vyhovovalo navštívit zápas Nikaraguy s Izraelem, a tak jsem si den dopředu koupil lupen.
Miami je naprosto úchvatné město. Byli jsme ubytovaní v kubánské čtvrti Little Havana, v jejíž srdci se nachází právě domov Miami Marlins LoanDepot park, jehož střecha je vidět prakticky odkudkoliv v této malebné čtvrti. To, že tato čtvrť, je opravdu domovem baseballu jsem poznal i podle toho, že vedle našeho ubytování měl být park. On to sice park byl, ale baseballový. Holt kulturní rozdíly.
Vstup do areálu LoanDepot parku byl bezproblémový a rychlý. Okolní ulice byly před zápasem i po zápase uzavřeny policií pro bezpečnou cirkulaci fanoušků.
Po vstupu do areálu jsem okamžitě zamířil do fanshopu. „Musím si koupit nějaký český merch,“ honilo se mi hlavou. K mému velkému zklamání nic takového na místě neměli. A to tam byly na výběr různé kšiltovky a trička zemí, které hrály i mimo Miami. No nedalo se nic dělat. K jinému týmu jsem žádný vztah neměl, a tak jsem i z úsporných důvodů jsem odešel s prázdnou.
Nejbližší okolí parku je čisté a uhlazené. Všude jen bílá barva a palmy.
LoanDepot Park se stal domovem Miami Marlins po dokončení stavby v březnu 2012.
Dovnitř parku jsem se dostal cca hodinu před začátkem. První, co člověk zaregistruje, je, že celý komplex je klimatizovaný. Přeci jen venku bylo vlhko, 30 °C a blížilo se poledne. První pohled na samotné hřiště mě také uchvátil. Obešel jsem si celý stadion a sednul si na své místo, které bylo nad dugoutem Izraele. Dobře, teď se trochu předvádím, protože to ještě tehdy pro mě byla klasická střídačka.
O baseballu jsem toho nevěděl celkově tolik jako o ostatních populárních sportech v USA. Mé znalosti byly omezeny asi tak na 9 směn, 3 outy, striky, bally, a že se rozlišují pozice a různé typy nadhozů. Při nástupu jsem žasnul, kolik hráčů je na soupisce, a to jsem ještě netušil, že mezi nimi zatím nebyli starteři. Také jsem napsal mému kamarádovi do Prahy, o kterém vím, že sleduje MLB, aby mi udělal něco jako scouting report, jestli za jeden či druhý tým hraje někdo známější. Jako fanoušek San Francisca Giants mě ihned upozornil na outfieldery Joca Pedersona a Alexe Dickersona s tím, že to jsou kvalitní pálkaři. Největšímu aplausu se dostalo starting pitcherovi Izraele Deanu Kremerovi.
Kapacita parku se pohybuje okolo 36 000 míst, z nichž bylo pro tento zápas zaplněno bezmála 20 000. Z takových 90 % se jednalo o fanoušky Nikaragui a řeknu vám, že na mě opravdu udělali dojem. Celý zápas dělali pořádný rachot. Hlavně při povedené double play na konci 6. směny za stavu 1:0 pro Nikaraguu jsem cítil, jak se mi třesou ušní bubínky. Nechyběla ani mexická vlna a různé chorály, kterým jsem s výjimkou pokřiku „Vamos Nicaragua!“ nerozuměl. Kromě Nikaraguy a Izraele hrály v Miami ještě celky Venezuely, Portorika a Dominikánské republiky. Ve městě jsme neustále potkávali fanoušky těchto výběrů. Největší zastoupení měla rozhodně Dominikánská republika, jejíž vlajky vlály na balkonech snad v každé ulici v Downtownu. Její večerní zápasy byly beznadějně vyprodané. Díky mixu latinskoamerických fanoušků baseballu a studentů univerzit, kteří v Miami trávili jarní prázdniny bylo město neskutečně živé.
Co mě na parku fascinovalo, byl výhled právě na Downtown a jeho Skyline. No není to nádhera?
Ale zpět k zápasu. Nikaragua zvládla držet jednobodový náskok až do konce 8. směny, kdy Izrael skóroval 3x. Druhý a třetí skórování vyplynuly z poměrně kuriózního ground rule double, kdy míček opustil hřiště po platném odpalu. Tohle pravidlo mě samozřejmě, jako někoho, kdo byl na baseballovém zápase poprvé, zaskočilo, protože jsem netušil, jestli bude následovat HR, single nebo snad něco jiného. Také jsem absolutně netušil, že existuje něco jako tag up. Akorát v tomto případě byl nepovedený a o to víc jsem nechápal, co hráč Nikaraguy vymýšlel. Součástí utkání také byla situace, kdy catcher dostal míček na vyoutování běžce z třetí mety. Úspěšně ho vyoutoval a při pokusu odhodit míček na první metu ho izraelský běžec skluzem docela ošklivě trefil. Nikaragujská rodinka sedící vedle mě vyskočila z míst, tak jsem musel taky a samozřejmě jsem společně s nimi gestikuloval směrem na rozhodčí a klepal si na čelo. Jako upřímně na první pohled ten skluz vypadal hodně nesportovně, ale po video kontrole došli rozhodčí k závěru, že vše bylo čisté, což doprovodilo bučení fanoušků. Podle expertů ale nejspíš šlo opravdu o správné rozhodnutí. 3 hodiny mi utekly jako voda a zápas skončil vítězstvím Izraele 3:1.
Po zápase jsem si park ještě jednou obešel a rozloučil se pohledem právě na mrakodrapy z centra Miami.
Abych mým postřehům dal nějakou tečku, tak musím říct, že jsem baseball zařadil mezi své oblíbené sporty. Kromě sledování uplynulé sezóny MLB jsem strávil nižší stovky hodin i u MLB The Show. Nenavštívil jsem žádný vyloženě speciální zápas, co se atraktivity, kvality či návštěvnosti týče, ale i tak mám v sobě navždy nesmazatelný zážitek, a hlavně touhu opět navštívit utkání s podobnou nebo ještě lepší atmosférou.
