Rozhovor s Danem Tvrzem
Dan Tvrz je již teď legendou SaBaTu Praha. Na stránkách klubu s ním dnes vyšel velmi zajímavý rozhovor.
1) Jak a kdy jsi se dostal právě k baseballu?
Poprvé jsem pálkovací hru zkusil na základní škole. Můj spolužák Michal Mikolaj se potkal s baseballem někde s rodiči. Svým nadšením nakazil i naší třídu. Vůbec jsme ale nevěděli, jak se ta amerikánská záležitost hraje. Kromě jednoho superstarého softballového míče, který se hned rozpadl, jsme neměli vůbec nic. Odpalovali jsme tenisáky násadou od krumpáče, mety jsme měli vyznačené sedátky ze židlí na školním škvárovém hřišti. Hrál jsem v té době závodně tenis a u něj jsem ještě pár let zůstal.
Druhý kontakt, tentokrát spíš se softballem, jsem měl na střední škole. V komunistické éře konce 80. let vytvořili tělocvikáři mojí školy, vůbec ne zaměřené na sport, báječný sportovní program nad rámec klasického tělocviku. Lyže, běžky, fotbal, kanoistika, lacrosse, windsurfing, atletika, orientační běh, basketbal, volejbal a další – to všechno mimo vyučování a dokonce s možností si půjčit pro všechny tyhle disciplíny pečlivě udržovaný školní materiál. Na tu dobu to byl zázrak a luxus. Mezi aktivity patřil také softball. Velký lodní pytel obsahoval všechno potřebné. Pálky, míče, mety, masku a sadu rukavic. Hrál jsem tehdy za školu svůj první opravdový zápas. I s rozhodčím. Proti asi stejně báječné a osvícené jiné střední škole. V našem týmu byl i jeden už skutečný softballista. Obdivoval jsem, jak muže z ruky vypustit míč takovou rychlostí. Svoje nadhazovací schopnosti ale v tom zápase samozřejmě nepoužíval, byli jsme opravdoví amatéři. Hra se mi moc zalíbila, koupil jsem si dokonce tehdy za par ušetřených tuzexových korun svoji první pravou baseballovou čepici MLB týmu Detroit Tigers. Nosil jsem ji potom snad několik let úplně všude. Ale stále jsem hrál závodně tenis.
Až mi v roce 1989 na turnaji v Poděbradech ukradli rakety. Tenkrát se pořádné rakety sháněly těžko, takže to byla celkem velká nepříjemnost. Ale zároveň mě to donutilo se zamyslet, co s tenisem dál. Z úvahy vyšlo, ze mě to už tolik nebaví a nové rakety kupovat nebudu. Shodou okolnosti jsem v tu dobu potkal maminku svého spolužáka ze základní školy Michala. S ním jsem se bohužel už nějakou dobu nevídal, ale jeho maminka mi pověděla, že hraje závodně baseball za Sokol Krč, ať se prý na něj přijdu podívat. Trochu jsem na to zapomněl, ale koncem června se v Nebušicích konal slavný Pražský baseballový týden. Tak jsem se jel mrknout. Bylo to něco neskutečného. Od metra v Dejvicích do Nebušic musely být vypravovány speciální autobusy, aby zvládly odvést ty davy diváků. Přilehlé stráně okolo hřiště byly obsypány lidmi, kteří čekali, až vyběhne naše reprezentace nebo Holanďané. A hlavně Američané z tymu Athletes in Action. Jejich představení, kterému říkali Phantom, v podobě předzápasového pre-game rozcvičení vnitřního a vnějšího pole jen s imaginárním neviditelným míčem, bylo obrovskou baseballovou groteskou. Museli jej nadšeným davům opakovat před každým zápasem během celého turnaje. Také opravdový baseball byl pro mne neskutečným zážitkem. Ve stejném roce jsem se byl ještě podívat na finále nejvyšší domácí soutěže, které svedlo dohromady tradiční soupeře Kovo Praha a Sokol Krč. A pro mne bylo rozhodnuto, baseball chci zkusit. Svůj první opravdový trénink (i když pouze v tělocvičně) jsem absolvoval v Sokole Krč v zimě 1989/90 pod vedením Aleše Chýleho.
Celý rozhovor si přečtěte ZDE
