Cal Ripken Jr.: Dostává se mi více pozornosti, než si zasloužím
Když jsme se dozvěděli, že bude Cal Ripken Jr. v České republice, tak bylo jasné, že si nenecháme ujít příležitost vidět ho na vlastní oči. Díky České baseballové asociaci a Americké ambasády jsme měli dokonce možnost udělat s ním krátký rozhovor.
Pocházíte z baseballové rodiny. Váš otec kdysi hrával baseball a pak působil také jako trenér v organizaci Baltimoru Orioles. Jak složité pro Vás tedy bylo ukázat lidem, že si své místo v klubu zasloužíte? Že jste tam díky hráčským kvalitám a ne díky jménu.
Zajímavou části profesionálního baseballu je, že ačkoliv je tvůj otec v organizaci, tak to nic nezaručuje. Ano, když máš známé jméno, tak si tě všimnou a možná ti i dají příležitost. Ale pak si musíš vyšlapat vlastní cestu. Tu si vyšlapeš jen dobrými statistikami a úspěchy. A to musíš dokazovat celou cestou směrem nahoru. Já jsem hlavně chtěl být dobrým hráčem, který bude dostávat šanci hrát každý den.
Ve své biografii jste vzpomínal, že ani Vás na farmě neobešly problémy a jednu chvíli jste nebyl schopen se prosadit na pálce. Zaujalo mně, jak popisujete, že vše se zlomilo, jakmile jste začal používat nové pálky. Myslíte, že i to je cesta k zlepšení, změnit vybavení nebo je to spíše v hlavě?
V Minor League bylo mnoho momentů, kdy jsem musel získat určitou jistotu. Jeden z těch momentů byl i ten, o kterém mluvíte. V době kdy se mi nedařilo, mi dorazil jiný model pálek, než jsem obvykle používal. Tak jsem se na ně podíval a říkám si, „No nic, zkusím to“. A při prvním stavu jsem odpálil svůj první homerun mezi profesionály. Pak se dostavila i sebedůvěra a síla.
Většina hráčů, když přijde mezi profesionály, tak si potřebuje nakoukat nadhozy. Po nějakých sedm set padesáti at-bat se dokážeš dostatečně zdokonalit a zjistíš něco o svých schopnostech. Ale bylo zajímavé, že právě nové pálky spustily mé první zlepšení.
Později jste ale vstoupil do Major League ve velkém stylu. Hned ve druhé sezoně jste byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem a vyhrál Světovou sérii. Později jste pak překonal tolik známý rekord Lou Gehriga. Proto by mně zajímalo, který moment byl pro Vás silnější. Zisk titulu nebo překonání rekordu?
Řekl bych, že to byly dva rozdílné pocity, dva odlišné momenty. Ze sportovního hlediska byl asi nejlepší pocit, když jsem chytil poslední aut Světové série. Překonání rekordu Lou Gehriga byl nejsilnější z osobního hlediska. Všichni mi fandili, abych rekord překonal. Všichni byli na mé straně. Navíc jsem měl možnost sdílet to se svou rodinou, což bylo skvělé. Takže vidím dva zásadní momenty v mé baseballové kariéře.
Je všeobecně známé, že sérii odehraných utkání v řadě jste přerušil z vlastního rozhodnutí. Proč jste ji tedy ukončil na čísle 2632 a nenatáhl třeba na 3000?
Jej, to mi chybělo skoro 400 zápasů. (směje se) Já jsem nezačal hrát proto, abych vytvořil tento rekord, a pak jsem ji ani nějak nechtěl natahovat. Vždy tvrdím, že když jste v sestavě, tak proto, že si zasloužíte tam být. Manažeři, kteří mě nominovali do zápasů v začátcích mé kariéry, vlastně vytvořili tuto neskutečnou sérii. Později se začaly ozývat hlasy, že dostávám příležitost jen proto, abych co nejvíce natáhl sérii odehraných zápasů. Já jsem však věřil, že jsem ta správná osoba na své pozici, která má pomoct týmu vítězit. Ke konci jsem již pak cítil, že se blížím ke konci kariéry a tak jsem řekl, že pokud ztratíme šanci postoupit do playoff, tak vstoupím do nové sezony s novou sérii. Navíc jsme hráli poslední zápas sezony doma, takže u konce mé série mohli být také fanoušci Orioles a díky tomu tak neměla sezona negativní konec. Naopak bylo pozitivní ukončit rok oslavami završení série.
Snad každý fanoušek baseballu ví, že jste překonal rekord Lou Gehriga. Ale jen málokdo ví, že jste překonal ještě delší rekord, který držel Japonec Sacchio Kinugasa (2215 zápasů v řadě – pozn. red.), který nedávno umřel. Pokud vím, tak se z vás později stali přátelé.
Měl jsem šanci jej poznat díky tripům do Japonska. Poprvé jsem ho potkal již v roce 1984, a když jsem měl překonat jeho rekord, tak jsme ho pozvali do USA a on mohl být u toho. Později jsem odjel do Japonska s programem rozvoje baseballu a Sacchio Kinugasa se na tom podílel s námi. Jezdili jsme spolu do různých destinací a díky cestám v autobuse jsme měli možnost se lépe poznat. Sacchio byl velmi zajímavý člověk. Opravdu hodně dbal o děti a hlavně sám byl stále takové dítě. Vidět to bylo na způsobu, jakým si užíval různé aktivity. Měl jsem rád společné debaty a navíc nebyl nikdo jiný na světě, s kým jsem mohl sdílet tu výzvu odehrát takové množství zápasů v řadě. Stali se z nás opravdu dobří přátelé a je škoda, že jeho život byl tak krátký.
Říkáte, že si Sacchio hodně užíval všech aktivit kolem baseballu. Ale Vy také vypadáte, že je baseball stále Vaši největší vášní.
Někdy je toho opravdu hodně, jako třeba v posledních třech-čtyřech dnech. Ale když si nasadím na ruku rukavici, tak se radost k baseballu okamžitě vrátí. To mi vždy připomene, jak šťastný jsem a kolik zábavy mi baseball přináší.
Mluví se o Vás ve stylu, že jste zachránil baseball. Nyní se baseball opět potýká s úbytkem fanoušků. Myslíte si, že je možnost, aby se baseball opět stal v USA jasným sportem číslo 1?
Hodně sleduji návštěvnost zápasů a sledovanost v televizi. Zdá se, že baseball je stále populární mezi dětmi. Ty jej hrají s velkým nadšením. Nyní však máme velkou konkurenci v americkém fotbalu a basketballu. Navíc si děti vybírají sport dříve než kdysi. Lidé kolem baseballu se proto nyní snaží náš sport prezentovat dětem v zábavnější a akčnější formě. Baseball je komplikovaná hra, u které musíš přemýšlet. Ale čím víc jej poznáváš, tím víc pro něj zahoříš. Myslím si, že je proto důležité vysvětlovat jej dětem i fanouškům. Vysvětlovat jim, co se děje ve hře, aby se stali větší součástí hry.
Předpokládám, že i proto jste patronem Světové série pro mladé baseballisty.
Samozřejmě.(usmívá se)
A jak to vypadá s Vaši popularitou po skončení kariéry? Ve své knize vzpomínáte na fanouška, který se na hotelu schovával v noci za lednici, jen aby získal Váš podpis. Jak se to od té doby změnilo.
Jsem stále v úžase, že se to moc nezměnilo. Dokonce říkám, že se mi dostává více pozornosti, než si zasloužím. Má popularita je stále velká. Lidé mě poznávají každý den a jejich interakce jsou vesměs pozitivní. Takže mě to těší a akceptuji to, že je to součásti toho, být velkým hráčem. I proto se této popularity snažím využít a baseballu pomoci. Zaměřil jsem se hlavně na pomoc dětem. Založili jsme nadaci a také učíme děti hrát baseball a rozvíjíme ho po světě.
