Jakub Sládek: Když nemůžu hrát, tak mě to hodně mrzí
K dalšímu rozhovoru jsme přizvali prvního metaře Kotlářky Praha Jakuba Sládka. Pobavili jsme se se s ním o mládí, MLB, NPB, ale také o softballu.
Jak jsi se dostal k baseballu?
U nás na základní škole otevřeli první baseballovou třídu. Ta hra mě nadchla, ale nebyl jsem moc dobrý a to mě nutilo hodně trénovat. Potom na výběrech jsem se dostal do hlavního týmu a od té doby jsem tomu propadl.
V sedmnácti jsi přestoupil do Regensburgu. Co Tě k tomu vedlo?
Měl jsem štěstí, že tam bylo propojení s Jakubem Vančurou a Šimonem Kudrnáčem, kteří tam hráli, a tak jsem se dostal do hledáčku jejich trenérů. V tu dobu jsem hrál za Tempo, protože na Kotlářce ještě nebyl mužský tým a ve chvíli, kdy byla šance dostat se do zahraničí, tak jsem do toho šel.
Prošel jsi vstupním procesem jak do MLB, tak také do NPB. Mohl bys to nějak porovnat?
Amerika pro mě byla velká neznámá. V 17ti letech jsem podepsal smlouvu a o rok později jsem odletěl. V tu dobu tam nebylo moc evropských hráčů, takže bylo těžké se prosadit, obzvláště v 18-ti letech. Navíc jako první z Evropy jsem šel do Philadelphie, takže jsem si o tom neměl moc s kým promluvit. Šel jsem z baseballu, kde hrajeme pro zábavu do baseballového světa, kde se to hraje pro peníze.
Do Japonska jsem chtěl od té doby, kdy jsme tam byli s reprezentací Evropy, když jsme se účastnili Interkontinentálního mistrovství světa. V roce 2011 jsem se zranil během finále proti Drakům Brno a myslel jsem, že už bude hotovo, ale dostal jsem pozvánku na Spring training a vrátil jsem se. Klub mě přijal a byla to zatím asi nejhezčí sezóna v mém životě.
V posledních několika sezónách Tě potkalo mnoho zranění. Jak pokračuje tvoje rekonvalescence?
Je fakt, že já si ty zranění velice často „přivozuji“, a často ani nevím jak. Není toho málo a samotného mě to trápí. A když nemůžu hrát, tak mě to hodně mrzí. Doufám, že se mi povede najít způsob, jak se těmto nepříjemnostem vyhnout. Navíc můj dětský život už skončil a musím se starat i o rodinu, takže času na baseball je méně.
Jak se změnil tvůj sportovní život po narození syna?
Nemohu odletět, kam chci a kdy chci, ale svoji rodinu miluji a samozřejmě má přednost. Povedlo se vymyslet způsob, jak skloubit rodinu a baseball. Mám úžasnou ženu, která se o syna stará a když můžu tak jí pomůžu, Přece jen jsem na hřišti několikrát v týdnu.
Začal jsi trénovat i softball žen. Co bylo příčinou?
Jedna z věcí je ta, že se holkám v posledních sezónách nedařilo. Viděl jsem je hrát 4-krát o sestup a je to něco, co mě osobně trápí, protože si pamatuji časy, když vyhrávaly tituly. Loni jsem jim začal pomáhat s pálkou a na konci sezóny mi nabídly, abych se k nim přidal. Navíc splnily všechny moje požadavky, které jsem měl. K tomu trénuji kategorii U13 a pomáhám akademii a reprezentaci, takže toho baseballu je hodně.
