Olomoucký víkend s českou a německou reprezentací byl pro Skokany oslavou padesáti let. Martin Schneider v něm ale viděl hlavně odrazový můstek. V rozhovoru mluví o hale pro mládež, o návratu do Extraligy s vlastními odchovanci, o tom, proč výsledky v kategorii U12 nejsou důležité, i o tom, proč ve čtyřiceti letech s baseballem rozhodně nekončí.
Začátkem října se v areálu SK Skokani Olomouc hrály přípravné zápasy české a německé reprezentace v rámci German Series. Kolem hřiště se k tomu přehlídla americká auta, foodtrucky a program pro rodiny, a celé to bylo zabalené do oslav 50. výročí klubu. Pro Martina Schneidera, olomouckého rodáka, dlouholetou oporu národního týmu a dnes jednoho z lidí, kteří Skokany posouvají dopředu, šlo o víc než o jeden povedený víkend.
„Je jedno, jestli jste malý, nebo velký klub. Velké akce, které chceme dělat na vysoké úrovni, jsou náročné vždycky a pro kohokoliv. Časově, psychicky, organizačně i finančně. Ale my je vyhledáváme,” říká Schneider.
Baseball jako důvod přijít, ne jako podmínka
Olomouc chce podobné akce hostit pravidelně. I proto se rekonstruuje hřiště s cílem dosáhnout mezinárodních parametrů. Podle Schneidera si klub u asociace udělal dobré jméno už dřívější akcí a počítá s tím, že další velké události přijdou.
Za tím vším stojí jednoduchá myšlenka: dostat do areálu lidi, kteří baseball zatím nesledují. A Schneider k tomu přidává překvapivě upřímné přiznání.
„Už jsem to několikrát říkal: mě samotného taky nebaví hodiny sedět na tribuně a dívat se na baseball. A to jsem člověk, který baseballem žije tělem i duší,” směje se. „Jako hráč nepotřebuju kolem sebe padesát tisíc lidí. Ale když cítím, že je v areálu dva tisíce lidí, kteří mají zajištěnou zábavu, je hezky a jdou se na ten baseball podívat, a třeba je to chytne, tak tohle je pro nás důležité.”
Cesta je podle něj jasná: nalákat lidi na věci kolem baseballu a doufat, že u hry samotné zůstanou.
Rekonstrukce je teprve první fáze
Kdo se v areálu na Lazecké rozhlédne, pozná, že hotovo zdaleka není. Schneider to nezastírá a mluví o projektu, který nemá konec.
„Když se ráno sejdeme v kanceláři, vždycky něco naplánujeme. Něco se dořeší a hned máš další věc, protože se to snažíme pořád zlepšovat,” popisuje.
Stejný přístup si přinesl z Brna, kde se sedm nebo osm let staral o hřiště Draků. „Každý den jsem chodil do práce a přemýšlel, co udělat, aby to hřiště bylo lepší, než bylo včera. Mým cílem bylo udělat nejlepší hřiště v Evropě. A tady to máme stejně: vymyslet maličkost, kterou nikdo nemá, nebo udělat něco tak, aby to fungovalo a hezky vypadalo.”
Kvalitní zázemí přitom podle něj není luxus, ale nástroj, jak udržet děti u sportu. „Když sem přijde malé dítě, chceme, aby sem chodilo rádo, protože je to tady hezké. A nejen dítě, ale i jeho rodiče.”
Na seznamu priorit je jasná jednička: hala. „Je to pro nás nejdůležitější další krok. Ušetří nám čas a hlavně dá dětem mnohem profesionálnější podmínky k tréninku. Pořád jsem ve fázi jednání, snad se to povede. Je to bohužel i politický boj,” přiznává. Cílem je úplná nezávislost na pronajímaných prostorech.
Hned za halou je druhé dětské hřiště. Klub už jedná o pozemku, protože stávající areál nestačí. „Už teď bojujeme s tím, že tu máme v jednu chvíli tři kategorie, které by všechny potřebovaly malé hřiště, takže se to musí nějak lepit.”
Umělé osvětlení přijde na řadu až později, a to s jasnou podmínkou.
Extraliga? Ano, ale ne za každou cenu
Tou podmínkou je návrat do nejvyšší soutěže. Skokani dnes hrají druhou nejvyšší soutěž a Schneider má pro Extraligu horizont šesti až sedmi let.
„Je to jeden z cílů a součást naší koncepce, ale rozhodně to není povinnost. Historicky jsme extraligový klub a jednou tam budeme. Ale chci se tam dostat s vlastními hráči a tak, aby to bylo dlouhodobě udržitelné,” vysvětluje. „Nechci se tam dostat, nakoupit cizince a nejlepší nadhazovače a druhý rok nevědět kudy kam.”
Teď je tedy priorita jinde: mládež. „Soustředíme se na rozvoj mládeže správným směrem, aby tady děti zůstávaly a hlavně je to bavilo.”
Výsledek v U12? Z dlouhodobého hlediska nedůležitý
Právě v přístupu k mládeži zní Schneider nejradikálněji. Olomouc podle něj nemohl výrazně ovlivnit ročníky, které by dnes měly datem narození na reprezentaci U12. Nejsilnější kategorií jsou mladší ročníky, které už klub vychovává tak, jak si představuje. I když medaile v nejmladších kategoriích pro něj nejsou měřítkem.
„Snažím se to vysvětlovat hráčům, vedení a hlavně rodičům: účast v reprezentaci na mistrovství Evropy U12 je z dlouhodobého hlediska absolutně nedůležitá,” říká. „Když se začne lámat chleba, kolem patnácti, šestnácti let, kdy se dá mluvit o velkém baseballu, nikoho z trenérů nezajímá, co hráč vyhrál v deseti.”
Sám se uvádí jako příklad: v mužích se naplno prosadil až ve dvaceti, po odchodu z poslední mládežnické kategorie.
Na nedávné schůzce všech členů klubu představoval přístup, kterému se dnes často říká norský model: do určitého věku netlačit na výsledky a rozvíjet dovednosti. „Nejúspěšnější organizované sporty stojí na tom, že nechávají rozvíjet dovednosti, a ne na tom, že má sportovec strach neuspět nebo udělat chybu. U nás to často vypadá tak, že uděláš chybu, nehraješ a ještě tě seřvou. To nemůže vychovat kvalitního, sebevědomého sportovce.”
Nadhazovat musí umět všichni
S tím souvisí i debata o tom, kdy v mládežnických soutěžích začít nadhazovat. Letošní rok byl pilotní a od příští sezony se bude házet už v kategorii U10. Schneider ale tvrdí, že věková hranice není to podstatné.
„V deseti se hraje coach pitch. Jak chceš za pět měsíců mimo sezonu naučit někoho nadhazovat? Je úplně jedno, kdy začnete hrát zápasy z kopce. Jakmile dítě dokáže na deset metrů hodit spoluhráči na prsa, musí umět nadhazovat celý tým. A polovina týmu musí umět chytat. To je základ.”
Má k tomu i praktický argument z mistrovství republiky. Týmy podle něj přijíždějí s patnácti šestnácti hráči a pěti šesti nadhazovači, což na třídenní turnaj nestačí. „Když tam přijedeš s kádrem, kde každý umí hodit strike, protože s ním tři roky pracuješ, jsi v pohodě. A tady nahoře potom sklízíme ovoce, nebo trpíme.”
Klíčová je podle něj správná mechanika hodu, která je stejná pro chytače, vnitřní i vnější pole i nadhazovače. „Když dítě naučíš, kdy má pracovat ruka a jaký je timing klíčových částí těla, máš vyhráno. Pak ho postavíš na kopec a řekneš: hoď. Už má ten pohyb zažitý, takže je jedno, jestli stojí na kopci, nebo ne.”
Jedna změna pro český baseball
Na otázku, co by v českém baseballu změnil, kdyby mohl jen jednu věc, odpovídá Schneider bez zaváhání: koncepčnost.
„Systémově bych k tomu přistoupil výrazně koncepčněji a radikálněji. Tohle je naše vize, takhle to bude, tečka. A aby všichni táhli za jeden provaz,” říká. Vadí mu, že soutěže mládeže se řídí regionálně a každá funguje jinak. „Chtěl bych, aby jedna věková kategorie hrála v celé republice stejně, i podle stejných pravidel. Talentovaní hráči jinak nemají stejné podmínky jako ostatní.”
A dodává: „Jestli se chceme přiblížit profesionálnímu sportu, nemůže být v těchto věcech diskuze. Takhle se bude hrát tahle soutěž, od příštího roku na tři roky, a pak uvidíme, jestli funguje. Ne: co si o tom myslíte?”
Deset let od Mexicali
Letos je to deset let od kvalifikace na World Baseball Classic v mexickém Mexicali, kde Češi v úvodním zápase podlehli favorizovanému Mexiku jen 1:2. Mnozí ji dnes berou jako milník. Schneider je při hodnocení opatrný, aby to neznělo jako „za nás bylo líp”.
„Tenkrát i dnes platí, že k úspěchu potřebujeme trochu štěstí a musí nám vyjít všechno,” říká. Posun ale vidí jinde. „Talentovaných hráčů je mnohem víc než v naší generaci, kluci se tomu můžou víc věnovat, mají lepší podmínky a lepší trenéry. A hlavně: když jsme dnes konkurenceschopní, jsme konkurenceschopní i ve dnech, kdy nejde všechno na sto procent. Před deseti lety jsme silného soupeře porazili jen tehdy, když nám vyšlo úplně všechno a jemu navíc něco nevyšlo.”
Šance, která nepřišla
O Schneiderovi se v baseballovém prostředí často mluví jako o českém hráči s největším potenciálem pro profesionální baseball. On sám to slýchá celý život. „Je to sen každého kluka, který to s baseballem myslí vážně. Nelituju toho, jen mě mrzí, že jsem nedostal šanci. Neříkám, že bych se tam dostal. Ale kdybych ji dostal, dal bych tomu tisíc procent a měl bych čisté svědomí.”
Proč ta šance nepřišla, neví. Zhruba před dvaceti lety se na něj podle jeho slov přijeli podívat skauti na trénink Draků, jednání ale nikam nevedlo. „Pak už se nikdy neozvali. Není to tak, že bych byl hořký, ale v hlavě to máš. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké je to být baseballem zaměstnaný. U Draků jsem baseball měl každý den a dřel jsem, ale je to jiné, než když na tom stojí a padá tvoje živobytí.”
Ve čtyřiceti pořád naplno
A jak je na tom dnes? Ruka po zranění podle něj zatím úplně připravená není, ale pracuje na ní. „Nic jsem nevzdal. Neříkám, že se do reprezentace vrátím, to samozřejmě nezáleží na mně. Ale když budu zdravý a budu se připravovat tak, jak chci, myslím, že ještě můžu být platný. Jestli to někdo uvidí, je na budoucím realizačním týmu.”
Narážky na věk ho nechávají klidným. Jako vzor zmiňuje Justina Verlandera. „Tomu člověku je přes čtyřicet a hází 96 mil za hodinu. Každý jsme jiný, ale věřím, že se mi to ještě může povést. A když ne, tak ne.”
Mimo zranění se cítí fyzicky výborně a věří, že by v běhu stačil leckterému pětadvacetiletému. Horší je regenerace po zápasech. V sezoně přitom nastupoval na první, druhé i třetí metě a na jejím konci předvedl zákrok, na který je hrdý. „Na dvojce jsem zahrál diving play, kdy jsem musel hodně daleko běžet a skočit. Z mého pohledu to byl jeden z nejlepších zákroků v životě, a to ve čtyřiceti.”
Pomohl mu i nový fyzioterapeut v Brně. „Po první návštěvě jsem si řekl: tohohle člověka jsem potřeboval před dvaceti lety.”
O konci kariéry ale Schneider mluvit nehodlá, ať už s reprezentací dopadne cokoliv. „V Olomouci budu hrát, dokud se na to hřiště dobelhám.”
Připoj se na WhatsApp
Nový WhatsApp kanál s aktuálními informacemi a nabídkami
Přistoupit na kanál →