Komentář: Jak profesionalizovat český baseball?
Již více než rok jsem se chystal sepsat článek na toto téma. A v posledních dnech mé odhodlání zesílilo natolik, že jsem se rozhodl dát dohromady tento text. Neříkám, že má vize je bezchybná. Ale věřím, že rozhodně stojí za to ji ve veřejné debatě zmínit.
O tom, že český baseball by potřeboval vydat se cestou profesionalizace se již nějakou dobu mluví. Jenže jak ohlasy, tak realita ukazují, že ne všichni s tímto názorem souhlasí. Stále najdeme kluby, které se snaží působit profesionálně po všech stránkách. Pak najdeme nadšené amatéry, kteří se chtějí baseballem pouze bavit a přistupují k němu ryze jako amatéři. Neříkám, že některý z pohledu je špatný. Ale obojí dohromady jde skloubit jen velmi složitě. Pojďme se podívat, jaké tedy má český baseball možnosti.
Založme profesionální soutěž
Na rovinu přiznávám, že tuto myšlenku mi první přednesl již dávněji v minulosti jeden z koučů národního týmu. A čím víc jsem si to probíral, tím více se mi tato myšlenka zamlouvá. Jenže v českých podmínkách nemůžeme mít profesionální soutěž s deseti kluby. To by bylo prakticky nemožné. Profesionální liga by se musela hodně zúžit. Dokážu si představit ligu pouze se čtyřmi týmy. Jeden v Ostravě, jeden v Brně, jeden v Praze a čtvrtý buď v jiném městě, nebo třeba výběr hráčů U23 pod hlavičkou asociace.
Pokud by někdo chtěl namítat, že soutěž se čtyřmi kluby by nebyla atraktivní, tak bych jej odkázal na tchajwanskou CPBL, která takto funguje již od roku 2009. A na nezájem a neatraktivitu si rozhodně stěžovat nemůže. V budoucnu si dokážu (to již ale hodně fantazíruji) představit, že by mohly české kluby hrát i interligové zápasy s jinou profesionální soutěží v Evropě. Například německá Bundesliga je jak stavěná proto, aby se tam také mohli vydat stejnou cestou.
Přínosy
Mít u nás profesionální soutěž, v niž by se čeští hráči věnovali baseballu na 100 procent by pomohlo reprezentaci a její konkurenceschopnosti ve světě. Bez tohoto kroku se jen těžko posuneme někam dál. Navíc by hráči hráli proti jiným profesionálům a odpadly by zápasy proti soupeřům, kteří baseballu věnují několik hodin týdně. A pokud budeme mít hráče, kteří se budou orientovat pouze na hraní baseballu, tak budou určitě na vyšší úrovni, než amatéři.
Při dobrém marketingu bychom měli exkluzivní soutěž, kterou bychom mohli prezentovat. Také hráči by v rámci smluv museli plnit své marketingové povinnosti na sto procent, bez výmluv.
Odpadl by problém s lidmi, kteří se nechtějí posouvat. To je věc, která mně při rozhovorech a návštěvách na stadionech zaráží nejvíce. Máme tady velké procento lidí, kteří se snaží posouvat baseball směrem k profesionalizaci. A pak tady stále máme velmi velké procento lidí, kterým vyhovuje současný stav. Viditelné je to i při návštěvách na jednotlivých stadionech. Zatím co některé splňují ty nejvyšší nároky pro hráče i fanoušky, tak tady stále máme stadiony, které zůstaly zakonzervované v minulých letech. Pro amatérské kluby by samozřejmě zůstala možnost hrát nižší ligu. Navíc by mohli těžit ze spolupráce s některým ze čtyř profesionálních mužstev.
Tady se dostáváme k otázce, jak vyřešit pravidla, aby tyto kluby nebyly plné importů, ale opravdu byly přínosem pro český baseball. Také tady bychom se mohli inspirovat v Asii. Ve většině profesionálních soutěží tam mají limit tří cizinců na aktivní soupisce. Pokud by chtěl mít klub více importů než 3, tak by tito cizinci museli být mimo aktivní soupisku hlavního mužstva. Takže buď na listině zraněných hráčů nebo v nižší soutěži. Také jejich přesun mezi těmito soupiskami by byl nějakým způsobem omezený, aby toho kluby nezneužívaly.
I nyní jsme svědky toho, že se v Extralize čas od času objeví nějaká mladá hvězda. Podobná situace samozřejmě může nastat i v nižší soutěži. Důležité by bylo, jakým způsobem vyřešit možnost přesunu do nejvyšší ligy. Jestli draftem amatérských hráčů nebo vykoupením.
V neposlední řadě by profesionální hráči, kteří by byli více vidět, mohli jít příkladem pro mladé hráče. Navíc bychom profesionalizací sportu zabránili koncům kariér těch největších talentů (z poslední doby si připomeňme pouze konec Marka Červenky nebo Petra Síly).
Finance
Snad největší otázkou je, kde na to vzít peníze. Vždyť kdybychom vzali v potaz, že soupiska profesionálního mužstva by čítala 25 hráčů a soutěž se hrála alespoň 5 měsíců, tak jen hráči by tyto kluby stáli na mzdách přes půl milionu měsíčně, klidně i milion. Další část by spolklo cestování za zápasy, protože by se tato soutěž musela hrát s vyšším počtem utkání v sezoně (ideálně 4-5 utkání týdně). Menší část z toho by kluby mohly vykrýt příjmem ze vstupného. Část by mohly pokrýt také případné vyšší příjmy z veřejných zdrojů. Při žádosti o ně by se lépe obhajovaly. A v neposledním řadě by kluby musely lépe pracovat s případnými sponzory a zbytek pokrýt z příjmů z marketingových aktivit.
Pro začátek by si kluby musely domluvit i určitý platový strop pro hráče, aby nedocházelo k nesmyslnému přeplácení hráčů a neztrácely tak peníze, které by mohly vrhnout do jiných vylepšení.
Závěrem…
Jak zmiňuji v úvodu, má tento návrh ještě hodně bílých míst, která potřebují zaplnit. Ale nedalo mi, abych jej nepustil do světa. Možná je to pouze plácnutí do vody, na které brzy veřejnost zapomene. Možná se kolem něj rozproudí větší debata. Budu proto rád za jakýkoliv názor.
