Flashback: Jak Robur za komunismu propagoval baseball

Autor textu: Robur
Jsou to prý takové „vzpomínky starého zbrojnoše“ na dobu, kdy se převážná většina softballu odehrávala na Letenské pláni a my (Spofa) jsme byli výjimeční, protože  jsme vyrobili a svědomitě nosili připevňovací mety z molitanu zašitého do plátna a na zápas hřiště lajnovali sádrou z pytlíku. Zatímco ostatní týmy čáry do písku vyryly koncem nejstarší pálky a místo met na zem pohodily kusy koberce. Ani zdaleka to nebyly začátky, psala se 80 léta a mnozí z nás – hráčů, trenérů, rozhodčích a funkcionářů to pamatují. Vlastně to je nedávno…

„Soudruhu náměstku, je tady soudruh Doubek ze Svazu softballu a baseballu,“ uvedla mě sekretářka. Vtrhl jsem do kanceláře v kraťasech, tričku a na zádech bágl, ze kterého koukala pálka. Za stolem seděl výrobní náměstek Tiskařských závodů Mír. Byla to jediná tiskárna, kterou jsem znal, hlavně proto, že sídlila na Václavském náměstí.

Do tiskárny jsem zamířil proto, že jsme se tehdy (v červnu roku 1986 ) dozvěděli, že na podzim proběhne premiéra jakéhosi filmu ve kterém hraje Robert Redford hráče baseballu. A tehdejší Politickovýchovná komise svazu (musely ji mít všechny sportovní svazy a nikdo to nechtěl dělat) – Radek Štěpánek a já – jsme se rozhodli toho využít k propagaci baseballu a softballu v Československu.

Napsal jsem sedm stránek textu a podařilo se mi přesvědčit šéfa propagace Ústřední půjčovny filmů, pana Mataneliho, že tisk letáku zaplatí ze svých fondů.

Dneska to je historka stejně neuvěřitelná, jako povídání o tom, že nebylo k sehnání máslo, ale zajistit v té době tisk čehokoliv? Dneska, když zavoláte do některé z mnoha tiskáren a objednáte si 20 000 letáků černobíle, máte je za týden hotové a oni budou rádi. Tehdy to vypadalo zhruba takhle:

„Vůbec nemám kapacitu. 20 000? Vyloučeno. Nemám papír. No, to je hezké, že byste uměl sehnat z Bubenečské papírny. Jo, ten znám. Ten nám zkoušejí vnutit už dva roky, ale ten je tak na balení buřtů. To vám radši obětuju něco z naší rezervy. Jak děkuju?! Co že jsem vám slíbil? S knihařinou vůbec nepočítejte – šití nepřipadá v úvahu a skládat si to budete sami. No, ale termín 30. listopadu. Premiéra je desátého? Tak teda desátého. No dobře, před obědem.“ Trvalo mi to skoro hodinu. Ale – jak řekli, tak učinili. V příslušný  čtvrtek (premiéry filmů byly vždycky ve čtvrtek) jsem přišel do tiskárny a čekala tam na mě paleta s vytištěnými letáky. Naštěstí se mi podařilo uhranout skladníka, který mi půjčil paleťák a já si vzácný náklad mohl převézt po chodníku Václavského náměstí z tiskárny do kina Pasáž.

Tam už se činili další dobrovolníci – pod vedením Pepy Středy upravovali výzdobu kina. Ve vitrínách se místo obligátních fotek z filmu objevily dresy, pálky, rukavice, zápisy a míče.

Na premiéru jsme vyčerpali zbytky svazového propagačního rozpočtu. Zaplatili jsme celou první řadu na balkóně, kýbl kávy a velkou krabici laskonek. Každý sportovní svaz míval tehdy právo svolat jednu tiskovou konferenci za rok, my jsme si ale vytvořili mimořádnou příležitost – sezvali jsme novináře ze všech myslitelných periodik na premiéru filmu ze sportovního prostředí.  Podařilo se nám přilákat nejen sportovní redaktory ze všech deníků a Stadionu, ale měli jsme tam i zástupce rúzných časopisů od dětského Ohníčku po Vlastu – časopis moderní ženy. I my jsme byli dobře připraveni – sešli jsme se tam všichni funkcionáři ze všech komisí, novináře jsme si mezi sebou střídali a  celou hodinu před začátkem představení jsme do nich hučeli informace.

Bylo to tehdy dobře investované úsilí i peníze. Během jednoho večera jsme získali spoustu přímých osobních kontaktů, v novinách a časopisech vyšly nejen články o tom, jak Svaz softballu a baseballu využil premiéry filmu k propagaci, ale začalo se o nás psát. A díky osobním kontaktům se začaly objevovat v rubrikách „Krátce ze sportu“ výsledky našich týmů například z PMEZ. Pamatuji se, že jsme si na Letenské pláni ukazovali Mladou Frontu a Svobodné Slovo a říkali si : „Hele, už jsme zase v novinách“. A tím zázrakem byla dvouřádková zpráva, že Sokol Krč hrál na PMEZ v Haarlemu s Holanďany 5:3…

O úspěšnosti akce svědčí i to, že se stav členské základny v následujícím roce zvýšil z 1 500 na 2 800 hráčů.

Celá akce měla, nebo spíš mohla mít dohru o dvacet let později. V červenci 2005 se v Praze hrálo ME. V průběhu června jsem v rádiu zaslechl, že Mezinárodní filmový festival odhalil jméno svého hlavního hosta – byl jím Robert Redford. Napsal jsem mu dopis, resp. adresoval jsem jej Roy Hobbsovi – filmové postavě z Přirozeného talentu a pokoušel jsem se o doručení. Bohužel, na celou akci bylo málo času a nedostal jsem se přes produkci. Takže, i když byl Redford v danou dobu v Praze, na zahajovací nadhoz evropského mistrovství se mi ho dostat nepodařilo. Škoda, řekl bych, že kdyby se k němu nabídka dostala, nebylo to bez šance.

Datum: 20.6. 2005 09:35

Vážený pane,

dovolte abych se představil. Jmenuji se Tomáš Doubek – Robur a jsem autorem různých šílených nápadů. Jeden z nejdražších byl například strahovský tábor pro demonstranty proti zasedání Mezinárodního měnoveho fondu v roce 2000.

Nejnovější z mých nápadů se týká Vaší profese a přípravy Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Díky jednomu našemu společnému známému jsem se dozvěděl, že hrajete basket a proto píšu i Vám, ačkoliv jsem v této věci už v pátek oslovil Vašeho kolegu Rosáka.

Přesto bych se – s ohledem na ten basket – chtěl obrátit i na Vás. Uz dlouho se zabývám ještě (u nás) menším a opomíjenějším sportem – baseballem. V r. 1986, kdy bylo (kromě parte) nemožné si nechat vytisknout cokoliv, se mi podařilo zorganizovat výrobu 20 tisíc propagačních letáků k filmu Přirozený talent. Premiéru tohoto filmu jsme využili k propagaci baseballu a softballu a v příštím roce se počet registrovaných hráču téměř zdvojnásobil. Hra i podmínky k ní se zlepšovaly a letos u nás pořádáme baseballové Mistrovstvi Evropy. Musím říci, že mám pocit, ze panu Redfordovi, který v tom filmu hrál postavu Roye Hobbse, leccos dlužíme. Když jsem se ve čtvrtek dozvěděl, že se pan Redford zúčastní karlovarského festivalu, napadlo mě, že bychom ho – jako baseballového fanouška – velmi rádi uvítali v rámci mistrovství na hřišti a dluh mu splatili. V rámci přípravného výboru mistrovství jsme hovořili o různých možnostech a shodli jsme se na následující nabídce: čestné členství v České baseballové asociaci, zahajovací nadhoz v zápase dle časových možností pana Redforda (zahajovací nadhoz je pocta – americkou profesionální Major League každoročně zahajuje prezident USA), reprezentační dres ČR s číslem a jménem Roy Hobbse z filmu Přirozený talent. Já sám za sebe bych rád nabídl baseballovou rukavici, kterou bych osobně ručně ušil.

Pan Rosák mi řekl, že program pana Redforda je již připraven a ke změnám by mohlo dojít pouze na základě zájmu projeveného z americké strany. Rádi bychom tedy tuto nabídku předložili přímo panu Redfordovi.

Vím, že tento způsob organizační práce je pro Vás, jako manažera, jen těžko pochopitelný, ale díky takovémuto „partyzánskému vedení války“ námi amatéry, jsme náš sport přivedli až tam, kde nyní je.

Vím, že s přípravou festivalu máte řadu mnohem důležitějších starostí, ale velmi bych uvítal, pokud byste byl tak laskav a – pokud je to jen neobvyklé a ne neetické – nám poskytl kontakt na agenta pana Redforda. Oplátkou Vám mohu nabídnout vskutku velmi fotogenické prostředí, ve kterém bude možno získat vskutku unikátní záběry a které bude možno využít i pro propagaci festivalu.

S pozdravem T. Doubek – Robur

       Vážený pane Roy Hobbsi,

před 20 lety jsem se podílel na propagaci filmu The Natural v České republice. Již tehdy jsem věděl, ze se baseballem a softballem budu zabývat napořád. Proto jsem kromě hraní baseballu a softballu trénoval mladé hráče, chodil rozhodovat zapasy a vyráběl a opravoval rukavice. Vám v Americe to jde asi jen těžko vysvětlit, ale rukavice, míče a ostatní vybavení bylo u nás prakticky nesehnatelné. Společná asociace baseballu a softballu měla cca 1 500 hráčů a Váš film byl pro nás obrovským přínosem. Používali jsme ho i jako metodický materiál a ukazovali na něm mladým hráčům, jak se má házet a pálit. V roce, který následoval po uvedení Vašeho filmu, dosáhl počet hráčů 2 700 a v mém týmu se mezi kluky strhl boj o dres c. 9. Měli jsme nouzi o nadhazovače, protože všichni chtěli hrát v OF.

Díky velké kampani, kterou jsme s Vaším filmem zahájili, se nám podařilo dosáhnout takového rozvoje, že se česká reprezentace i kluby dobře umísťují v evropských soutěžích. A letos máme to štěstí, že budeme pořádat ME.

Pane Hobbsi, mám za to, ze máte na rozvoji baseballu u nás takový podíl, že jsme Vám dost dlužni. Byl jsem velmi potěšen, když jsem zjistil, že k nám přijedete. Připouštím, že to je velmi bláznivý nápad, ale ve filmu radíte chlapcům : „Jestli chcete hrát dobře baseball, musíte zůstat chlapci. A můj bláznivý nápad je:

Dovolte, abychom Vás my, jako Česká baseballová asociace pozvali na hřiště. Pro spoustu nás – čtyřicetiletých chlapců to bude splnění dávného snu, vidět Vás házet zahajovací nadhoz na našem turnaji.

Nejsem ani dobrý obchodník, ani diplomat, ale vim, ze se od VIP v rámci protokolu předem zjišťuje, jestli jsou ochotni prijmout nějakou poctu či dar. Proto dovolte, abych se zeptal, jestli jste ochoten od ČBA přijmout čestné členství a dres reprezentace ČR s Vaším číslem 9 a ode mne osobně můj vlastní model ručně šité rukavice.

Pane Hobbsi, vím, že můj nápad je bláznivý, ale není bláznivé pokusit se trefit pálkou míč, letící rychlostí 100 mil?

A já jsem své hráče vždycky učil: „Když stojíte v boxu a pozorujete nadhozený míč, můžete buď švihnout, nebo ne. Pokud švihnete, můžete odpálit, nebo ne. Ale pokud nešvihnete, neodpálíte.“

Tak toto je tedy můj švih.  Diváci na tribuně čekají, jestli se potkám s míčem…